Článek
Na rohu Washington Place a Greene Street na newyorském Manhattanu stojí desetipatrová budova, kolem níž dnes každý den procházejí tisíce studentů Newyorské univerzity. Jen málokdo z nich si při pohledu na cihlovou fasádu uvědomuje, že právě zde se odehrála jedna z nejtragičtějších průmyslových katastrof v dějinách Spojených států. Požár v továrně Triangle Shirtwaist Factory zabil během necelých dvaceti minut 146 lidí a stal se symbolem doby, kdy rychlý průmyslový rozvoj předbíhal ochranu lidského života.
Katastrofa navíc nebyla nevyhnutelnou přírodní pohromou ani technickou závadou, kterou nebylo možné předvídat. Šlo o tragédii, jejíž rozsah výrazně zvětšila lidská rozhodnutí, konkrétně špatná organizace práce, zanedbaná bezpečnost a zamčené únikové dveře. Proto se o požáru dodnes mluví jako o katastrofě, které bylo možné zabránit.
Továrna plná mladých přistěhovalkyň
Na začátku 20. století zažíval New York obrovský příliv přistěhovalců. Do Spojených států přijížděly statisíce lidí z Itálie, Ruska, Polska, Rakouska-Uherska nebo Osmanské říše. Mnozí neuměli anglicky, neměli žádné úspory a byli ochotni přijmout téměř jakoukoli práci. Oděvní průmysl představoval jednu z mála možností obživy. Výroba dámských halenek, tehdy označovaných jako shirtwaists, byla mimořádně výnosná. Elegantní halenky se staly módním hitem amerických žen střední třídy a poptávka po nich prudce rostla. Majitelé továren proto hledali co nejlevnější pracovní sílu.
Fotografie hasičů nesoucích oběť požáru továrny Triangle Shirtwaist
Triangle Shirtwaist Company patřila mezi nejúspěšnější výrobce tohoto typu oblečení. Firmu vedli podnikatelé Isaac Harris a Max Blanck, kteří dokázali vybudovat prosperující podnik zaměstnávající stovky lidí. Úspěch společnosti však stál na extrémně levné pracovní síle.
Přibližně tři čtvrtiny zaměstnanců tvořily ženy. Mnohé byly teprve čtrnácti- nebo patnáctileté dívky. Pracovalo se šest dní v týdnu, běžně deset až dvanáct hodin denně. Mzdy byly nízké a zaměstnanci byli placeni podle množství dokončené práce. Každá minuta znamenala peníze, a proto se téměř nezastavovalo.
Bezpečnost byla až na posledním místě
Podmínky v továrně byly typické pro tehdejší oděvní průmysl. Mezi řadami šicích strojů ležely hromady odstřižků bavlny, které se pravidelně neuklízely. Na stolech byly látky, papírové střihy, dřevěné police i olej používaný na údržbu strojů. Stačila jediná jiskra a oheň měl dostatek paliva. Přesto se majitelé více obávali krádeží než požáru.
Jedny z hlavních dveří vedoucích na schodiště bývaly během pracovní doby zamčené. Oficiálně proto, aby zaměstnanci nemohli bez povolení odcházet nebo krást látky. Zaměstnanci museli při odchodu projít kontrolou tašek a osobních věcí. Tento systém nebyl v tehdejších továrnách výjimečný, ale právě v Triangle Shirtwaist Factory se stal osudným.
Budova navíc nesplňovala ani další bezpečnostní standardy. Požární hadice byly zastaralé a nefunkční. Nouzové schodiště na vnější straně budovy bylo úzké a konstrukčně slabé. Hasičské žebříky tehdejší techniky přitom dosahovaly pouze do sedmého patra, zatímco výroba probíhala v osmém, devátém a desátém podlaží. To vše vytvářelo smrtící kombinaci, o níž si většina zaměstnanců vůbec neuvědomovala, jak nebezpečná ve skutečnosti je.
Z interiéru budovy nezůstalo prakticky vůbec nic
Osmnáct minut, které změnily Ameriku
Byla sobota 25. března 1911. Krátce po půl páté odpoledne se pracovní směna chýlila ke konci. Mnozí už uklízeli pracovní stoly a těšili se na nedělní volno. Přibližně v 16:40 si několik zaměstnanců všimlo kouře v osmém patře. Dodnes není s jistotou známo, co požár způsobilo. Nejpravděpodobnější verzí je odhozený nedopalek cigarety, který zapálil hromadu bavlněných odstřižků. V prostředí plném textilu se plameny šířily téměř okamžitě.
Pracovníci se nejprve pokusili hasit oheň pomocí hadic umístěných na patře. Když však otevřeli ventily, zjistili, že z hadic neteče voda. Ztratili tak drahocenné minuty. Oheň mezitím zachvátil stropy i dřevěné vybavení. Hustý černý kouř zaplnil místnosti a lidé začali utíkat ke schodištím. Ti, kteří byli na desátém patře, měli větší štěstí. Vedení společnosti zde sídlilo odděleně od výroby a zaměstnanci byli varováni telefonem. Většina z nich stihla uniknout na střechu. Na devátém patře ale telefon nikdy nezazvonil a právě zde pracovala většina mladých švadlen.
Zamčené dveře znamenaly rozsudek smrti
Když se první lidé dostali ke dveřím vedoucím na Greene Street, zjistili, že jsou zamčené a nastala panika. Desítky lidí se tlačily na úzkém prostoru, snažily se dveře vyrazit nebo najít jinou cestu ven. Kouř mezitím rychle snižoval viditelnost a plameny se přibližovaly. Další skupiny zamířily k výtahům, jenže oba výtahy fungovaly jen několik minut. Operátoři riskovali vlastní životy a několikrát se vrátili pro další zaměstnance. Nakonec se však vodicí lišty začaly deformovat žárem a kabiny už nebylo možné bezpečně ovládat.
Někteří zoufalí lidé se pokoušeli spouštět do šachty po lanech. Jiní skočili v naději, že dopad zmírní střecha výtahu. Jen málokdo přežil. Další se vydali na požární schodiště umístěné zvenčí budovy, ani to je ale nezachránilo. Pod tíhou desítek lidí se železná konstrukce zkroutila a zřítila. Lidé padali z výšky společně s kovovou konstrukcí na dláždění pod budovou.
Skok do prázdna
Nejznámější fotografie tragédie zachycují dav lidí na ulici hledící vzhůru. Během několika minut začali zaměstnanci skákat z oken. Nebyl to zoufalý pokus o útěk. Ve skutečnosti šlo často o poslední možnost, jak uniknout plamenům nebo udušení. Svědci později vypovídali, že slyšeli jeden náraz za druhým. Hasiči sice rozvinuli záchranné sítě, ale ty nebyly konstruovány na pády z téměř třicetimetrové výšky. Po několika dopadech se protrhly.
Budova Asch, jak se jí říkalo, byla postavena v letech 1900-01 podle návrhu Johna Wooleyho v neorenesančním stylu
Noviny druhý den přinesly fotografie těl ležících na chodnících zakrytých bílými prostěradly. Pro tehdejší veřejnost šlo o šokující obrazy, jaké Amerika dosud téměř neviděla. Celá katastrofa skončila přibližně po osmnácti minutách od vzniku požáru. V výsledek byl hrozivý - 146 lidí bylo mrtvých. Nejmladším obětem bylo pouhých čtrnáct let.
Soud veřejnost pobouřil
Krátce po katastrofě začalo rozsáhlé vyšetřování. Zaměstnanci i přeživší opakovaně vypovídali, že dveře byly zamčené. Majitelé Isaac Harris a Max Blanck byli obviněni z usmrcení z nedbalosti a proces sledovala celá země. Obhajoba však postavila svou strategii na jednoduchém argumentu. Tvrdila, že není možné nade vší pochybnost prokázat, zda byly dveře skutečně zamčené právě v okamžiku vypuknutí požáru. Porota nakonec rozhodla ve prospěch obžalovaných.
Rozsudek vyvolal pobouření. Mnoho Američanů mělo pocit, že bohatí podnikatelé unikli odpovědnosti. Později sice následovaly občanskoprávní žaloby a rodiny obětí získaly finanční odškodnění, částky však byly velmi nízké. Ironií osudu navíc pojišťovny vyplatily majitelům za zničenou továrnu vyšší částky, než kolik činilo odškodnění za lidské životy. Veřejný tlak byl ale natolik silný, že politici nemohli katastrofu ignorovat.
Stát New York vytvořil zvláštní komisi pro vyšetření pracovních podmínek. Její členové během několika let navštívili stovky továren a zjistili, že podobně nebezpečné podmínky nejsou výjimkou, ale pravidlem. Výsledkem bylo přijetí více než třiceti nových zákonů. Poprvé se začaly důsledně kontrolovat únikové cesty, maximální počet zaměstnanců na pracovišti, instalace sprinklerů, požárních alarmů, pravidelné inspekce i otevírání nouzových dveří směrem ven. Mnohé předpisy, které dnes považujeme za samozřejmé, mají svůj původ právě v této katastrofě.
Frances Perkinsová a nový pohled na práci
Mezi svědky požáru byla i mladá sociální pracovnice Frances Perkinsová. Později vzpomínala, že pohled na ženy skákající z oken změnil celý její život. Stala se jednou z nejvýznamnějších osobností americké sociální politiky a jako ministryně práce za prezidenta Franklina D. Roosevelta prosadila řadu reforem známých z období New Dealu. Podílela se na vzniku minimální mzdy, omezení dětské práce i systému sociálního zabezpečení.
Požár Triangle Shirtwaist Factory dnes není připomínán jen jako tragická nehoda. Je to jeden z klíčových okamžiků moderní historie pracovního práva. Ukázal, že průmyslová výroba bez pravidel může během několika minut proměnit pracoviště ve smrtící past. Budova bývalé továrny dodnes stojí a je chráněnou historickou památkou. V roce 2023 zde byl odhalen rozsáhlý památník se jmény všech 146 obětí. Kovové pásy památníku symbolicky stékají z horních pater až na chodník, kudy tehdy padali lidé prchající před plameny.
Více než století po tragédii zůstává Triangle Shirtwaist Factory varováním, že bezpečnost na pracovišti není samozřejmostí. Každý požární předpis, každé označené nouzové schodiště nebo povinnost ponechávat únikové dveře odemčené připomínají okamžik, kdy se z obyčejné pracovní soboty stala katastrofa, která navždy změnila dějiny průmyslu.
Časová osa tragédie
- 1900 – Isaac Harris a Max Blanck zakládají společnost Triangle Waist Company.
- 1909 – Zaměstnankyně se zapojují do velké stávky textilních dělníků známé jako Uprising of the 20,000.
- 25. března 1911, 16:40 – V osmém patře budovy Asch Building vypuká požár.
- Během 18 minut – Umírá 146 lidí, většinou mladé ženy.
- Duben 1911 – Začíná rozsáhlé vyšetřování katastrofy.
- Prosinec 1911 – Majitelé Harris a Blanck jsou v trestním řízení zproštěni obžaloby.
- 1911–1914 – New York přijímá desítky nových zákonů o bezpečnosti práce a požární ochraně.
- 1933–1945 – Frances Perkinsová jako ministryně práce prosazuje rozsáhlé pracovní reformy.
- 2023 – U bývalé továrny je odhalen nový památník 146 obětem.
Zdroje: autorský článek s využitím
