Článek
Bolest většinou považujeme za něco, čeho bychom se chtěli zbavit. Z pohledu lidského organismu je ale její existence zásadní. Upozorňuje, že jsme si pořezali kůži, spálili ruku, poškodili kloub nebo si způsobili jinou újmu. Člověk, který bolest necítí, proto nezískává jednoduchou superschopnost. Přichází zároveň o jeden z nejdůležitějších varovných systémů svého těla.
Proto je případ Skotky Jo Cameronové tak cenný pro vědu. Její organismus funguje v tomto směru neobvykle, a když se vědci pokusili zjistit proč, narazili na kombinaci genetických změn, která pomohla odhalit úlohu dosud málo známé oblasti DNA.
Necítila bolest, lékařům to přišlo zvláštní
Cameronová se k odborníkům dostala až v roce 2013. Bylo jí přes šedesát a lékaře zaujalo, že po chirurgických zákrocích necítila bolest způsobem, který by odpovídal běžné zkušenosti. Jedním z důležitých momentů byla operace ruky, po níž nepotřebovala obvyklou analgetickou léčbu. Teprve podrobnější rozhovory odhalily, že nejde o nově vzniklý problém. Už od dětství si například poranění, popáleniny nebo jiné úrazy spojovala s překvapivě malou či žádnou bolestí.
Její případ byl pozoruhodný ještě z jiného důvodu. Cameronová vykazovala také velmi nízkou míru úzkosti a strachu a měla zkušenosti s rychlejším hojením některých ran. To neznamená, že její organismus je obecně „lepší“ než běžný lidský organismus. Znamená to, že jedna genetická odchylka zasahuje do několika biologických systémů současně. Příběh se tím z kuriozity změnil v důležitý vědecký případ.
Vědci předpoklady potvrdily
V roce 2019 vědci objevili dvě genetické změny. Jedna se týkala genu FAAH, který kóduje enzym odbourávající látky patřící do takzvaného endokanabinoidního systému. Druhá byla mikrodelece v oblasti DNA, kterou vědci následně označili jako FAAH-OUT. Šlo o oblast, jejíž význam nebyl při prvním pohledu vůbec zřejmý.
FAAH je důležitý mimo jiné proto, že odbourává anandamid a další látky působící v endokanabinoidním systému. Pokud je aktivita FAAH nižší, některé z těchto látek zůstávají v organismu déle. Výsledkem může být zesílení přirozených mechanismů, které ovlivňují bolest, stres a další procesy.
U Cameronové se přitom sešly dvě věci najednou. Jedna varianta FAAH sama o sobě snižuje jeho aktivitu a druhá změna narušuje FAAH-OUT, který se ukázal být regulačně spojený s FAAH. Výsledkem je neobvykle nízká aktivita celého systému. A objev FAAH-OUT je možná ještě zajímavější než samotná skutečnost, že Cameronová necítí bolest.
Stovky genů se změnily
V genetice totiž dlouho platilo, že některé části genomu vypadají jako méně významné nebo bez zjevné funkce. FAAH-OUT však ukázal, že i nekódující oblast může ovlivňovat fungování důležitého genu. Nejde tedy o jednoduchý příběh typu „vadný gen způsobil necitlivost k bolesti“. Spíše jde o celou regulační síť, v níž jedna změna ovlivňuje aktivitu jiné části genomu.
Výzkum publikovaný v roce 2023 tento mechanismus rozpracoval podrobněji. Vědci zjistili, že narušení transkripce FAAH-OUT souvisí se změnami regulace FAAH a následně s celou řadou dalších molekulárních procesů. Analýza buněk pacientky odhalila změny v expresi stovek genů, mimo jiné v drahách spojených s hojením ran, WNT signalizací a dalšími buněčnými procesy.
To je důležité, protože moderní medicína se stále více snaží napodobovat přírodní mechanismy, které už v lidském těle existují. Cameronová se tak nestala „zdrojem DNA pro výrobu léku“. Její genetický profil je především biologickou nápovědou. Ukazuje vědcům, kam se dívat.
Univerzální gen bolesti neexistuje
Podobný princip už ostatně změnil výzkum bolesti v minulosti. Jiní lidé s vrozenou necitlivostí k bolesti mají například mutace v genu SCN9A, který kóduje sodíkový kanál NaV1.7. Tento kanál se významně podílí na přenosu signálů z receptorů bolesti. U některých pacientů mutace jeho funkci prakticky vyřadí, takže signál poškození nedokáže běžným způsobem pokračovat nervovým systémem.
Tím se ukazuje zásadní rozdíl mezi jednotlivými případy. Neexistuje jeden univerzální „gen bolesti“. Bolest vzniká jako výsledek složitého systému receptorů, iontových kanálů, nervových drah, neurotransmiterů a mozkového zpracování. Když vědci najdou člověka, u něhož některá část systému přirozeně nefunguje, získávají mimořádně cenný lidský experiment. A z takových experimentů mohou vzniknout nové léky.
U FAAH je ovšem potřeba zachovat značnou opatrnost. Myšlenka byla na první pohled velmi lákavá: když snížení aktivity FAAH zvyšuje množství přirozených látek tlumících bolest, proč jednoduše nevyvinout lék, který FAAH zablokuje? Jenže lidská farmakologie není tak jednoduchá.
Klinická studie skončila špatně
V roce 2016 například skončila klinická studie inhibitoru FAAH BIA 10-2474 vážnými neurologickými komplikacemi. U některých účastníků se objevily závažné poruchy nervového systému a jeden člověk zemřel. Následné práce upozornily mimo jiné na možnost nežádoucích účinků souvisejících s nedostatečnou selektivitou tohoto konkrétního léčiva. Samotný případ proto neznamená, že blokování FAAH je nebezpečné vždy. Ukazuje ale, jak obtížné je převést zajímavý biologický mechanismus do bezpečného léku.
To je možná nejdůležitější lekce z příběhu Jo Cameronové. Její genetická výbava není hotovým receptem na tabletku bez bolesti. Je spíš přírodním experimentem, který vědcům umožňuje zjistit, co se stane, když se určitá biologická brzda oslabí dlouhodobě a přirozeným způsobem.
Rozdíl je zásadní. Lék by měl být ideálně schopen působit tam, kde je potřeba, v přesné dávce a po omezenou dobu. Genetická mutace naproti tomu působí v organismu celý život a může ovlivňovat více procesů současně. Právě proto se výzkum FAAH-OUT nesoustředí jen na jednoduché „vypnutí“ genu. Vědci se snaží pochopit jeho regulační mechanismy a zjistit, zda by některou jejich část bylo možné bezpečně napodobit.
Bolest není za každou cenu nepřítel
Potenciál proto není omezen pouze na bolest. Endokanabinoidní systém souvisí také s regulací stresu, nálady, paměti a dalších funkcí. Výzkumníci proto uvažují o možnostech využití poznatků z případu Cameronové při hledání nových přístupů k chronické bolesti, pooperační bolesti, úzkostným stavům nebo některým problémům s hojením. V této fázi však jde především o výzkumné směry, nikoli o léčby, které by už byly běžně dostupné pacientům.
Případ Cameronové zároveň připomíná ještě jednu důležitou věc: bolest není nepřítel, kterého bychom měli odstranit za každou cenu. Člověk bez bolesti může utrpět vážné poškození a vůbec o něm nevědět. Cameronová sama popsala situace, kdy se například popálila a uvědomila si to až podle zápachu spálené kůže.
Cílem budoucí medicíny proto pravděpodobně nebude vytvořit člověka, který bolest necítí. Mnohem zajímavější je najít způsob, jak bolest utlumit tam, kde už neplní ochrannou funkci, například u některých chronických stavů, a přitom zachovat schopnost organismu upozornit na skutečné nebezpečí.
Zdroje: autorský článek s využitím
