Článek
Možná dostaneme nepodmíněný příjem, možná nás naženou do vyhlazovacího ráje, možná. Kdo ví, co bude, nikdo neví. Ale už většina z nás nebude potřeba. Děláme chyby, hádáme se, jsme neefektivní, deset lidí funguje tak jako dva dobře propojené mozky, protože ta domluva je vždy problém. Zatím si vlastně všichni hrajeme na opakovací roboty, den co den, děláme něco, co lze znormovat, co by kdokoli jiný udělal stejně, na čem není nic našeho, i když si to namlouváme, a co je naprosto pomíjivé.
Můj děda dělal celý život střechy, ve výškách, po celé Praze. Byl klempíř. Vyprávěl, jak za války jim spadl ze střechy učedník a pak se přísně vyšetřovalo, zda ho někdo neshodil a nebylo v tom více. „Franto, kde jsi?“ povykovali na střeše a pak s hrůzou začali sledovat, jak se dole sbíhají lidé, a bylo jim to jasné. Utrhla se s ním římsa. Normálka.
Děda se vždy vázal čtyři centimetry tlustým provazem kolem pasu. Myslím, že měl i nějaký kožený pás, aby se na tom provazu neuškrtil, jak se to stává, když se to stáhne kolem těla. Ale provaz byl vždy pokapán kyselinou, jak ho za sebou tahal po střeše a nýtoval a pájel. Ve výsledku ten provaz byl jako papír, šel přetrhnout mezi prsty, takže nanic. Ale chtěl jsem psát o tom, že udělal za život desetitisíce střech, asi. Ale měděných a trvalých bylo jen pidiprocento. A dnes, kdy z něho zbyl jen náhrobek, tak vše je, jako by tu nikdy nebyl. Ty střechy už zase někdo předělal, prostě reset.
Ta práce byla tak pomíjivá, až byla zbytečná. Přestože byl profík, jiný profík nebo robot by to udělali asi stejně. I když udělal něco skvěle a po svém, stejně to už zase někdo vygumoval a předělal. Nezbylo nic. Kdyby místo chození do práce na zahradě vytesal do kamene písmenka, je to trvanlivější a dává to větší smysl.
Kdysi dávno jsem studoval ČVUT, pak za dobré chování opustil ústav dříve a pak nastoupil do práce. Tesla Karlín. Příchod v 6 ráno, obtížný vrátný, který mi prohledával tašku a mačkal svačinu, jestli to není bomba a já nejsem terorista. Byla tehdy válka v Perském zálivu. Ostraha dostala příkaz být bdělá. Takže s českým alibismem musel vykázat činnost, starší chlapy štvát nechtěl, vybral si nejslabšího, co se nebude bránit a nemá vliv. Kontroloval mne obden tašku a tím splnil povinnost. Já se mu sice smál, ale zpětně mi to přijde až děsivé. Ty sociální zákonitosti, alibismus a nesmysly na každém kroku. Jeho práce byla vlastně také zbytečná.
V konstrukčním oddělení sice se skvělým myslícím šéfem, ale s kupou náhodných spolupracovníků kolem. S lidmi, se kterými byste dobrovolně nikdy nestrávili ani dvě hodiny, tak musíte být pohromadě celé dny. Buď si na ně zvyknete a přizpůsobíte se jim, nebo jste vyděleni z kolektivu a máte peklo. Přizpůsobil jsem se, tehdy to zase tolik nebolelo, prostě jsem byl také povrchní a plytký. Kecal jsem s nimi o blbostech a dalo se tam v pohodě být. Jenže tehdy byla Tesla ještě v podstatě socialistický podnik. Docházka přísná, ale práce vtip. Aspoň ta moje.
Od těch dob značně přituhlo. V jednom z posledních zaměstnání si můj šéf myslel, jakou mi nedělá milost (i to vykládal na celé kolo), když mi po 15 letech praxe dá podprůměrný nástupní plat a vyžaduje povinnou loajalitu k firmě, kde mám za firmu žít a dýchat a ve 23 hodin večer s ním řešit po telefonu nesmysly. To se fakt nedalo.
A firma má oddělení, kde nedělají nic jiného, než že vám vymýšlí práci, aby vás vytížili. Oni u stolu, vy v terénu. Oni berou více než vy. Vy musíte vydělat na ně i na sebe. Nesmysl. Jednou se montují antény někde na vysílači v bouřce. Příště člověk dělá osvětlovače při natáčení klipu v nějakém tunelu při mínus dvaceti. Jindy, když jsem dělal dozvučování reklamy, tak klučík, něčí příbuzný, který měl totální hudební hluch, nikdy se tomu nevěnoval, ale dostal jsem ho za nadřízeného, tak mi vynadal jako psovi, že jsem si zapnul kompresory a snížil dynamiku. Přitom kdyby nekoukal na ten vypínač, tak na to nikdy nepřišel. Ale prostě práce se rovná pruda a přizpůsobení se něčemu, do čeho by člověk většinou dobrovolně a zadarmo nikdy nešel. Musí poslouchat lidi, do kterých by jinak ani nekopl a jejichž přítomnost by mu byla odporná.
V podstatě považuji práci ve stylu zaměstnání za určitý druh perverze a sadomasochistických choutek druhu Homo sapiens. Všichni zúčastnění trpí, ponižují se před jinými, dělají, co nechtějí, a dostávají za to papírky (peníze), které pak po zbytek měsíce trousí, jako by krváceli, kudy chodí. A je to spočítané přesně tak, aby i ten největší spořivec tak akorát vykrvácel až do další výplaty (tedy byl ideálním otrokem). A kdo má přebytek, slušně se oblékne, na to nabalí dívku, pak s ní má dítě a pak už přebytek peněz nikdy nemá.
Co mne ale na pracovním procesu zaujalo nejvíce, je, jak strašně a zákeřně poškozuje zdraví. Sleduji lidi, které vyhodili z práce, a s hrůzou zjišťuji, že obvykle přestali stárnout. Každý, kdo je doma déle než rok (a nemá nesnesitelné příbuzné, partnerky a další bližní ve společné domácnosti, kteří by mu ztrpčovali život), tak každý, kdo jednou vypadl z pracovního procesu a dost rychle se nezařadil, tak zrelaxuje. Úplně jasně vidím, že každý po třech měsících klidu, kdy vypadl z kolotoče, tak začal na věci koukat naprosto jinak než předtím. Začal se práci vyhýbat a do zaměstnání už vůbec nikdy nechce.
Existuje pro to i termín: „Lidé ztrácejí pracovní návyky.“ To, na co je ochočovali už od školky. Ráno vstát, kodrcat se někam. Tam poslouchat převzaté autority, nechat se úkolovat, odpočítávat čas a večer mít za odměnu klid. A druhý den zase. A dokola a dokola a celý život.
A najednou je všechno jinak. Zjistíte, že se dá vyspat dosyta. Že po vás nikdo nic nechce. Pokud máte kde bydlet, tak najednou začnete porovnávat svůj čas a výplatu a zjistíte, že spousta věcí, které vypadají jako úspěch (kariéra, postup, dovolené, auto), tak nedávají smysl.
Ti lidé najednou rádi obětují rádoby luxus a frajeření před machry s nějakými novými věcmi. Mnohem raději jsou za socky, jen když mají svůj klid, kde bydlet. Nějaké nutné peníze vždycky mají (raději bokovky a melouchy než otročinu od rána do večera každý den a buzeraci k tomu). Viděl jsem to mnohokrát. Každý takový člověk, který vypadne z procesu na rok a více, už je pro systém navždy ztracen. Domestikace se odpařila. Příroda, přirozenost a divočina zvítězila. Normální je nepracovat. Zní to strašně, ale vypadá to tak. Tím neříkám nic nedělat, ale myslím neposlouchat cizí lidi a nestát na minutu na pozici, jak si kdo pískne.
Ti starší, které vyhodili před důchodem, ti bývají úplně v pohodě a po prvním šoku a pocitu křivdy přichází obvykle nadšení. Když je domeček a zahrádka, tak jsou u televize nebo na zahradě nebo se jdou projít, nikam nepospíchají. Jsou mnohem více v pohodě než kdykoliv předtím a prostě ti lidé jsou poté, co zase najdou směr, šťastní.
Je to zarážející, když pak člověk sleduje vystreslé a utahané stejně staré lidi, kteří den co den musí ráno do práce a večer se vracejí vyždímaní jako hadr. Neustále nad nimi visí nějaké hrozby, nesplněné úkoly, povinnosti, vztahy na pracovišti. Povinné večírky, kde všichni pomlouvají toho, kdo nepřišel, a ten je pak černá ovce. Tohle všechno padá. Život se zjednoduší. Je to, jako by na vás najednou otrokář zapomněl.
Ne nadarmo se říká, že nejšťastnější věková skupina jsou kupodivu důchodci. Přestože mají spoustu zdravotních lapálií, tak i přesto se jim žije mnohem lépe než kdykoliv předtím. Žádné šílené splátky, žádné otroctví, žádná honička, a život se zpomalí a začne plynout v pohodě. Je radost z toho, že svítí sluníčko, že zpívají ptáci, že kytky kvetou. Práce (typu zaměstnání) je proti přírodě.
Sem tam někdo je kreativní a má potřebu něco tvořit nebo dělat, ale rozhodně se nerodíme jako otroci, kteří by si neuměli život představit bez neustálé nádeničiny, cestování někam a tam sedět a dělat nebo dělat, že dělám, a lézt do zadnice někomu, kdo tam má jako moc. Prostě být přítomen, být v práci. Den co den. Co to je, když ne drezúra a vymývání mozků?
Lidé kolem vás jsou také v práci, tak je to asi normální! Maminka s tatínkem chodili do práce, všichni kolem chodili do práce, je neštěstí nemít práci. O tom, že práce vyčerpává, ničí lidi, zabíjí je a dělá z nich bezduché loutky, o tom už nikdo nemluví.
Podívejte se na zvířata. Jak ta jsou v pohodě a mnohem šťastnější než lidé. Musí snad sýkorka být na osmou v práci, sedět tam a dělat něco, co jí nebaví? Musí někomu podlézat, aby ji nevyhodili? Brání jí někdo, aby si vzala, na co má chuť? Zakazuje jí někdo létat, kam ji napadne, kdy ji napadne? Je celé dny zavřená v šeru a dusnu v nějaké betonové škatuli, nebo si létá na svěžím vzduchu pod rozzářeným sluncem a blankytnými mráčky?
Východisko vidím v robotech a věřím, že už to nebude dlouho trvat. Jen moc netuším, jak to bude se školstvím, to totiž není ani tak o znalostech či kompetencích jako o ochočování. Pak k tomu nebude důvod. V práci budou roboti. Ale co budou dělat lidé?
Zdroj:
https://jirikoudela.eu
