Článek
Jsem Lucifer.
Boží Syn, potrestaný za to, že jsem chtěl svrhnout svého Otce z Jeho nebeského trůnu.
Otec mne miloval, ale já Ho nenáviděl.
„Proč má navěky sedět na trůnu On, a ne já? Jsem přece Jeho Syn, jsem On sám, Jeho trůn je i mým trůnem!“ říkal jsem si každý okamžik věčnosti, která vyplňuje nekonečné Otcovo království spolu s vakuem, neboť kromě mě a Otce, existuje v Otcově království už jen Duch svatý a jinak nic.
Otec se trůnu stále nevzdával, ostatně neměl k tomu, jako Všemohoucí, žádný důvod. Ve mně už však vřela, obrazně řečeno, všechna krev. Potají jsem chystal vzpouru, která byla ovšem předem odsouzena k nezdaru, protože před Otcem nelze nic utajit. Věděl jsem to, ale přesto jsem nemohl jednat jinak, neboť největší touhou každého syna je svržení otce z jeho trůnu.
A když přišel ten rozhodující okamžik, seběhlo se vše tak rychle, že by to lidské oko sotva postřehlo, neboť to mohlo, tento náš souboj, trvat i celou věčnost, vždyť v království mého Otce je vše nehybné.
„Chceš mne svrhnout z mého trůnu, Synu?“ zeptal se mne Otec.
Nemělo smysl zapírat: „Ano, chci, Otče.“
Ani Otec si na nic nehrál: „Vzepřel ses, chtěl jsi být mnou samotným. Musím tě potrestat, Synu.“
Nežádal jsem o žádné slitování: „Já vím. Vyrazíš mě ze svého království, Otče?“
Ani Otec si nehrál na milosrdného: „Ano, Synu.“
A tak jsem já, Lucifer, Boží syn, padl.
Můj pád ohlašovala na pozemském nebi hvězda, kterou jsem byl já sám, Světlonoš.
Když ji viděli tři mudrci, spěchali do Betléma, aby mě, padlému Božímu synu, který se stal člověkem, protože se vzepřel Otci, chtěje ho svrhnout z trůnu, přinesli dary.
A tak jsem se stal, obdarován v jesličkách třemi mudrci, vládcem tohoto světa, abych lidem přinesl naději.
Naději, že budou žít věčně a tak je uvedl v totéž pokušení, které se stalo osudným i mně, protože jen Bůh je věčný!
Ano, nakukal jsem lidem, že se mohou stát Bohem tak, jako já jsem se chtěl já, Lucifer, též rovnat Bohu!
Přinesl jsem jim světlo, to znamená sám sebe, abych se přece jen nějak pomstil svému Otci za svůj pád. Byl to můj Otec, kdo určil, že den bude mít dvě části, den, kdy bude světlo, a noc, kdy bude tma, aby si lidé mohli odpočinout, neboť ve tmě a v jejich spravedlivém spánku nemohlo je nic svádět k hříchu.
Ale já přinesl lidem světlo, betlémské světlo, světlo hříchu, přinesl jsem jim sebe sama, díky mně přestala být noc nocí a stala se, plná světla, mým královstvím, královstvím Lucifera.
Není mého chrámu, v němž se mi lidé klaní, považujíce mne za svého Spasitele, který jim, budou-li v něj dostatečně věřit, zajistí spásu a věčný život, jež by nebyl nasvícen světlem, které proměňuje noc v den, které popírá řád nastoleným mým Otcem.
Pravím vám: „Raději být padlým Božím synem, a vládnout lidskému světu, než být jen věčným Synem v království svého Otce!“
A teď se blíží další výročí mého pádu. Všude je světlo a nic než světlo, světlo, jímž lidé oslavují svého Spasitele, kterým jsem já, Lucifer, Světlonoš!
Domy jsou omotány světelnými řetězy, i všechny stromy svítí.
Miluji tyto Vánoce, tyto mystické svátky, kdy všechno svítí na moji počest, protože si mohu si říct: „Jsem Bůh!“
Ano, jsem Bůh, i když jsem jen Lucifer, padlý Boží Syn, jehož pád ohlásila betlémská hvězda…
