Článek
Vystál jsem si dlouhou frontu před kamennou prodejnou (nerad nakupuji v e-shopech) se zbraněmi a střelivem nejrůznější ráže a konečně se dostal na řadu.
„Jaké máte přání?“ zeptal se mě prodavač, který, podle tetování na levém i pravém předloktí, jakož i na krku (a to mu ještě nebyl vidět legendární kolt Smith&Wesson Model 36 Chief's Special vytetovaný na levém stehně), zbraním evidentně rozuměl.
„Chtěl bych všechno toto,“ podal jsem mu seznam, který mi dala manželka, ona má u nás na starosti všechny nákupy.
„Ukažte, podíváme se na to,“ vzal si prodavač seznam a pustil se do čtení, „opakovací brokovnice Benneli Supernova, tak tu nemáme, tu jsme vyprodali předminulý týden.
Samonabíjecí pistole Scorpion Evo 3 S1, 9 mm Luger, taky není, ale můžete se zapsat do pořadníku, jestli chcete, čekací doba je minimálně půl roku.
Samonabíjecí pušku STAG 15 Arms, Tactical SBR 223 Rem, tu čekáme snad začátkem přespříštího měsíce.
Samonabíjecí pušku Kriss Vector SBR ENHANCED jsme měli naposledy před Vánoci jeden kus, hned byl pryč a pistole ráže Luger 9mm, jedno jakou, tak ty už nemáme víc jak rok, k těm se dostanete jen po známosti na ministerstvu obrany.“
„Takže nemáte nic?“ zeptal jsem se zklamaně.
„Bohužel, všechno je pryč. Lidé teď hodně díky intenzivní osvětě na internetu a sociálních sítích preferují pocit osobní bezpečnosti, kterou jim může zaručit jen střelná zbraň,“ vysvětlil mi prodavač, ale pak dodal, „ale kdybyste chtěl, mám tu ještě jednu vzduchovku, Slavii 531.
Je to moje vlastní vzduchovka a taky je to moje nejoblíbenější zbraň. Ale prodám vám ji, protože nechci, abyste od nás odešel s prázdnou.
Mohu vám ji vřele doporučit, je velmi spolehlivá, nikdy mi neselhala ani ve skutečně extrémních situacích.“
„Tak mi ji dejte,“ souhlasil jsem nakonec.
Prodavač někam odběhl a za chvíli byl zpátky i se vzduchovkou.
„Jenom do ní nemám diabolky. Dovážely se z Ruska, takže teď nejsou. Ale dají se celkem pohodlně sehnat v Pásmu Gazy za drobný bakšiš,“ dával mi do ruky Slavii 531.
Zaplatil jsem, prodavač chtěl za ni tisícovku, a vyšel se Slavií ven na ulici. Lidé se na mě uznale dívali a nějaký taxikář se mi sám nabídl, že mě odveze, kam budu chtít, když ho nechám, aby si moji vzduchovku potěžkal.
Jen manželka doma neměla ze vzduchovky příliš velkou radost. Představovala si náš domácí arzenál trochu jinak, mnohem kompaktnější a svou nespokojenost dávala hlasitě najevo.
„Co se dá dělat? Musíme žít s tím, co máme. Vše má svůj smysl, i tato vzduchovka, i ona má svůj podíl na tom, že jsme tím, kým jsme,“ vysvětlil jsem to manželce tak, aby pochopila, že musíme být životu vděční i za tuto vzduchovku.
A ona to pochopila, ne hned, ale nakonec přece jen pochopila, takže nám už jen zbývá sehnat někde v Pásmu Gazy ty diabolky, jak mi to poradil ten potetovaný prodavač…
