Článek
Byl to jistý arcibiskup, který mne přivedl k Bohu, a tedy i k Ježíši Kristu a tedy i ke spáse a proto i životu Věčnému v království Božím, kde budu, spasen a vykoupen předtím Ježíšem Kristem ze svých odporných hříchů, okoušet věčnou blaženost a už nic jiného!
Vzpomínám si přesně na ten den, kdy se tak stalo!
Ten den byl hodně nevlídný, tak nevlídný a pochmurný, že by snad ani Jan Křtitel v tento den nekřtil ty, kteří za ním přicházeli v celých zástupech jako nějací Indové, jež se ovšem vnořením do Gangy zříkají (na rozdíl od nás, kdož jsme pokřtěni v Církvi svaté) věčného života, neboť se tím zřekli i Ježíše Krista, který přebývá toliko v katolické církvi, protože ta je Jeho tělem i Jeho nevěstou zároveň.
Mé myšlenky byly tenkrát rovněž pochmurné a nevlídné, stejně jako tento den.
Marně byste hledali v mé duši nějaký záblesk světla, nějakou, byť i malinkou třísečku naděje, která by se do mé duše zadřela, o kovové šponě ani nemluvě!
Šel jsem jako smyslů zbavený, bezcílně bloudě, ztracený uprostřed lidského mraveniště, které je zároveň tou nejděsivější pouští, na níž je člověk naprosto ztracen a vržen do bezedné osamělosti, nevěří-li v Boha, nenašel-li Ježíše Krista, jenž je zřídlem nekonečné lásky, která tuto lidskou poušť promění v kvetoucí zahradu.
Ale nekráčel jsem bezcílně. Naopak už tehdy mé kroky vedl Bůh a jeho nekonečné milosrdenství, kdy v jeho jménu ukřižoval svého jednorodého Syna, aby tak spasil nás hříšníky!
Na této své, jen zdánlivě bezcílné pouti, jsem se totiž zatoulal, již značně unavený, hladový a taky žíznivý ke katedrále, kde onen arcibiskup právě sloužil mši svatou.
Prošel bych kolem katedrály nejspíše bez povšimnutí, kdyby nad vchodem do ní nebyly umístěny výkonné reproduktory.
A právě z těchto reproduktorů mluvil ke mně nevtíravý, ale nepřeslechnutelný hlas. Tento hlas patřil samotnému Bohu (tedy promlouval tímto hlasem ke mně i Otec, i Syn, i Duch svatý), neboť tento hlas byl hlasem onoho arcibiskupa, tedy kněze, který jediný může zprostředkovat kontakt člověka s Bohem a naopak, protože k tomu ho, a už nikoho jiného, Bůh vyvolil.
Bylo mi, jako bych narazil do zdi, která mne donutila zastavit a chtě, nechtě se zaposlouchat do slov, jež se linula z repráků, a jež mi navěky věků změnila život, neboť mě vytrhla ze spárů hříchu a permanentního pokušení a tak mne spasila, zachránila před věčným zatracením.
Ta slova pronášená biskupovým a tedy i zároveň Božím hlasem zněla takto: “ Bůh nemůže než milovat, protože Bůh nezná nic jiného než lásku, které je zcela podřízen, která ho ovládá, která mu přikazuje, aby vše, co činí, bylo činěno ve jménu této velké šílené láska ne k sobě, ale k nepatrnému lidskému tvoru, na něhož se dívá s nekonečnou láskou.
Musíme pochopit, že Bůh miluje i toho nejopuštěnějšího lidského tvora, kterého stvořil k obrazu svému a následně obtěžkal dědičným hříchem, jenž ho předurčuje k automatickému věčnému zatracení, pokud se nevrátí zpět do milující Boží náruče, odkud byl kdysi vyhnán!
Pochopíme-li to, naše srdce se otevře druhým, bude vnímavější k důstojnosti každé osoby. Jedině Boží láska a z ní vyplývající soucit nám umožňuje vidět druhého člověka takový je, to jest opuštěný a ztracený jen dotud, dokud neotevře své srdce Boží lásce!
A hledíme-li na druhého člověka s touto láskou, spatříme v něm hlubokou krásu lidské duše, neboť jedině v katolické církvi je spása a život věčný, jedině v církvi svaté katolické je přítomen Ježíš Kristus!“
„A hledíme-li na druhého člověka s touto láskou, spatříme v něm hlubokou krásu lidské duše, neboť jedině v katolické církvi je spása a život věčný, jedině v církvi svaté katolické je přítomen Ježíš Kristus!“ opakoval jsem omámeně a spolu s tím cítil, jak mne něco táhne dovnitř do katedrály tak, že nemohl jsem se tomu nijak vzepřít.
Vstoupiv do katedrály, spatřil jsem prázdné lavice, v nich nesedělo jediného živáčka. A vpředu, u oltáře potaženého nádherně čistým a bělostným ubrusem (který symbolizuje bělost a čistotu roucha, v němž Kristus vyšel ze svého hrobu) stál onen arcibiskup, jenž právě pozdvihoval k nebi malou kulatou oplatku.
Byl jsem jako u vytržení, a jak by taky ne, když v tu chvíli, jako vosy na pivo, se k této oplatce slétaly zástupy andělů, cherubů, serafů, i archandělů, neboť tímto oplatkem nebyl nikdo jiný než sám Kristus, takto sestupující k člověku!
V tu chvíli jsem si uvědomil hlad, o kterém jsem se již zmínil. Uviděv tuto oplatku v rukou onoho arcibiskupa rozběhl jsem se k němu. Běžel jsem asi dvě, nebo tři sekundy. A pak, stoje před ním, natáhl jsem ruku, vzal si tu oplatku, domnívaje se, že mi ji onen arcibiskup sám nabízí, vložil si ji do úst a s gustem rozkousal jako každý hladový člověk, kterého právě Kristus obdaroval chlebem a rybou, které zázračně rozmnožil.
V tu chvíli zástupy andělů zmizely a já pocítil, jak mi arcibiskup položil ruku na rameno.
„Právě jste se dopustil smrtelného hříchu, člověče,“ řekl mi, ale ne vůbec vyčítavě, neboť v jeho hlase rezonovala ona nekonečná láska.
„Smrtelného hříchu?“ cítil jsem, jak mi hrdlo sevřela smrtelná úzkost.
„Ano, znesvětil jste to, co považujeme u nás v církvi za nejsvětější, co adorujeme ze všeho nejvíc, co je u nás předmětem toho nejposvátnějšího kultu,“ přikývl arcibiskup a láskyplně pokračoval, „nikdo se nesmí dotýkat proměněné hostie rukama, jen kněz. Jen on je oprávněn brát do rukou Kristovo tělo, neboť on jediný má tomu od milujícího Boha církví úředně potvrzené povolení.
Kdokoliv jiný vezme Kristovo tělo do ruky, znesvětí jej, proto jsme my, kněží nezastupitelní, jedině skrze nás vede cesta člověka ke spáse a životu věčnému.
Natož aby mohl Kristovo tělo přijmout bez předchozí zpovědi svaté!
„Panebože!“ vydechl jsem hrůzou, když mi arcibiskup řekl, čeho jsem se dopustil.
„Ano, jen my kněží můžeme brát Kristovo Tělo do svých rukou. A jen my můžeme lidem vymoci u Boha odpuštění jejich hříchů. Když se budete kát, Bůh vám váš hřích mým prostřednictvím odpustí!“ dal mi arcibiskup naději.
„Lituji svého hříchu! Nevěděl jsem, že ta oplatka je Kristovo Tělo! Myslel jsem, že je to docela obyčejná oplatka a já měl hlad!“ vykřikl jsem na celou katedrálu.
„Ano, je to Kristovo Tělo,“ přikývl arcibiskup a vytáhl odněkud další oplatku, „toto je také mnou proměněné Kristovo Tělo. To, Tělo, které bylo přibito na kříž, abychom my byli spaseni, tělo, kolem kterého je shromážděna celá naše církev včetně Orko Váchy.
Nevěříte?
Hned vás přesvědčím.
Dívejte!
Než jsem se nadál, vytáhl arcibiskup zpod svého ornátu ještě kladivo a hřebík, aby přímo před mými zraky vášnivě přibil tuto oplatku na kříž.
„Bože, to je přece krev!“ vykřikl jsem, neboť z oplatky přibité na kříži v tu chvíli vytryskla krev.
„Ano, to je krev. Jeho krev. Krev, kterou na kříži za nás prolil náš Spasitel,“ přikývl arcibiskup a schoval zase kladivo pod svůj ornát, který byl potřísněný krví, jež vytryskla z oplatky, ale zase ne tak moc, aby se už musel vyhodit.
A ze mne je, zásluhou tohoto arcibiskupa věřící člověk, který bude spasen.
A protože už věřím, viz nicejské vyznání víry, opakuje mi Bůh ústy arcibiskupa bez přestání: „Jsi mé jediné dítě, miluji tě láskou, jakou nebyla milována žádná z andělských ani lidských bytostí!“
