Článek
Marek Orko Vácha je jedním z odvážných lidí, kteří pomáhají křesťanství, aby mělo kontakt se současným světem. Jako vědec a kněz pomáhá mnoha lidem i mimo církev nacházet duchovní hodnoty v často příliš kalkulovaném vnímání světa.
Jeho odvolání považuji za hrubý omyl. Nevěřím, že by důvodem byl fakt, že sloužil mši svatou mimo kostel, to je nesmysl. Na mnoha místech světa jsem zažil mše sloužené mimo kostely a nejednalo se o chybu, ale naopak byly připomenutím, že Bůh, Tvůrce, je pro křesťana, i pro každého byť nevěřícího člověka, přítomen všude. Toto považuji za důležitý prvek každé modlitby, usebrání či meditace.
Hlas Marka Orko Váchy je v české diskusi důležitý a přínosný. Podobně jako celý svět, i křesťanská víra a církev prochází bouřlivým obdobím změn a nejistot. A podobně jako v politice, vědě i v naší každodennosti jsou směry, které zarputile (a podle mne vyplašeně) trvají na umělém udržování iluze, že svět se nemění a nevyvíjí, a volají po nějakém sebeklamném „návratu zpět“. I v náboženství je jeden směr, který usiluje o rigiditu a udržování statu quo.
Marek Orko Vácha je naopak jedním z těch, kteří odvážně a přínosně hledají spojení mezi dnešním o překot se vyvíjejícím a měnícím světě - a tím pevným, čím právě náboženství v době nejistot může být: připomínkou, že jsou hodnoty morální, lidské a etické, které, když budou dodržovány, pomohou nám všem projít obdobím obav, strachů a nejistot.
Tím pevným a hodnotným, co křesťanství nese, ovšem nejsou rigidní nařízení, a už vůbec ne zkostnatělost.
Je dobré si v tuto chvíli připomenout, že i celé církevní učení, dokonce i podoba Bible, v dějinách prošly změnami a úpravami. Proto hledání a usilování o aktualizaci i v dnešní době, není žádná novinka - dokonce si dovolím prohlásit, že je nadmíru potřeba. Papež Pius IX. těmto změnám a úpravám učinil přítrž roku 1870. Věřím, že tehdy byl veden dobrými úmysly učení katolické církve očistit od svévolných úprav a dezinterpretací, ale v dnešní době je to veliká přítěž.
Odvolání Marka Orko Váchy vnímám jako projev souboje oné rigidní, vyplašené a zkostnatělé větve církve s tou odvážnou skupinou jejích členů, jež hledají a ukazují, jak promlouvá hlas Boží ke všem lidem i v dnešní ukřičené a hulákající době.
Je moudré nechat mluvit oba hlasy, aby se našel kompromis mezi zásadními neměnnými hodnotami z minulosti, a mezi změnami současného světa, aby se neztrácela srozumitelnost a platnost duchovní a náboženské cesty z historie k dnešku.
Současné odvolání ale silně akcentuje dva nedobré prvky, které nejsou náboženství k užitku:
Jedním z nich je fakt, že náboženství jako osobní víra člověka je hluboce intimní cesta, na které si každý sám pro sebe (a asi často i jako chybující) „upravuje“ svoje vlastní pojetí víry podle toho, jak žije. Vedle toho katolická církev jako organizační struktura a svým způsobem nástroj moci, opřený o tuto víru, pracuje mnohdy příliš racionálně, příliš rigidně až odcizeně skutečnému životu člověka v 21.století.
Druhým nedobrým prvkem je připomenutí, že církev není žádná demokratická organizace, ale hierarchická, kde služebníci Boží jsou nuceni býti i určitými „služebníky“ církevních funkcionářů.
Proto ze mne nemluví zvědavost, ani zloba, když volám po vysvětlení, čím se Marek Orko Vácha provinil, že byl odvolán? Čím se provinili lidé, kteří chodí v hojném počtu poslouchat jeho promluvy a mše, že o jeho hlas mají přijít?
Čím dříve toto bude vysvětleno, anebo ještě lépe čím dříve bude odvolání zrušeno a otec Vácha bude opět kázat i v Praze, tím dříve se utiší nedobrý pocit, že si církev plná strachu ze současných změn světa snižuje svůj vliv a význam tím, že se zbavuje odvážných, a že trestá ty, kteří jí pomáhají být ku pomoci všem hledajícím i v současném světě.
