Článek
Dovolím si být trochu poetický, dovolím si použít několik silných slov… podle mne jsou chvíle, kdy to má smysl… Za ty čtyři roky společného hledání témat pro každodenní „mudrování“, filozofování jsem vděčný… a s velikou radostí sleduji reakce, co nám píší lidé, kteří si internetovým kurzem prošli.
Celý život přemýšlím o světě a první škola, kterou jsem vystudoval, byla pedagogická - jsem prostě „učitelskej“… Proto mi přináší obrovskou radost fungovat během celého natáčení jako určitý katalyzátor, jako někdo, kdo shrnuje témata, převádí složité úvahy do běžného jazyka. Občas jsem dokonce prof. Hogenové oponoval a vedli jsme diskuze, když jsme zjistili, že zřejmě na některá témata máme jiný pohled - ať už kvůli jiným životním zkušenostem anebo kvůli jinému generačnímu příběhu.
První téma, u kterého se chci zdržet dnes, je podpora přijetí svých chyb, nedokonalostí i selhání. Nebylo to snadné nikdy a dneska je to možná ještě o něco těžší…
Naše životy jsou dnes už víc nasvícené paprsky displejů, než sluncem, a notifikační bubliny tančí na obrazovkách našich zařízení víc, než bublifuk v dětství. Je stále těžší s někým vytvořit vztah - vůbec jít do rizika mezilidského kontaktu, kde riskuji odmítnutí, že se ztrapním anebo (oooo hrůzo!) udělám nějakou chybu.
Cesta k opravdovým vztahům v této digitální éře připomíná bludiště, kde každá odbočka může vést buď k hlubšímu propojení, nebo k povrchní iluzi blízkosti. Jenomže ono není snadné to na první pohled poznat.
Než se vydám na cestu k druhým, měl bych nejdřív prozkoumat krajinu vlastního nitra - a to chce odvahu. Přitom je mnohem snazší schovat se za (nejlépe anonymní anebo přezdívkou krytý) profil na sítích a kritizovat. Alespoň když někdo napíše vlastní názor, něco, čemu věří, v co doufá… alespoň tím se projevíme. Kdežto bezbřehá kritika a nadávání neukazují nic moc jiného, než náš strach.
V záplavě dokonalých životů na sociálních sítích jsme už možná (alespoň někdy) zabloudili všichni - a ruku na srdce, většina z nás už i zapomněla na to, že skutečná krása spočívá v našich nedokonalostech.
Tyto rysy totiž tvoří skládačku našeho autentického já. Co kazím, v čem jsem neobratný, kde jsem zranitelný, kde jsem nejistý - tam se odkrývá, co jsem doopravdy zač. A není to hanba, jak si dnes už často myslíme. Naopak, tam někde sídlí to, co skutečně jsem. Tam někde tančí naše duše.
V době, která je plná motivačních řečí tom, jak se můžeme stát kýmkoli, naučit se cokoli, přeučit v kohokoli - dokážeme ještě poznat, kým skutečně jsme? A obhájíme si to před sebou i před okolím? Najednou být sám sebou vyžaduje víc než cokoli jiného odvahu: přiznat sám sobě, co jsem zač a přestat se bránit. Jen ať se to klidně projeví i navenek.
Technologie v našich životech není černobílým obrazem přítele či nepřítele, jak se mnohdy z diskuzí pod příspěvky zdá. Ve skutečnosti je spíš zrcadlem našich vlastních voleb a způsobů užívání. Našich vlastních názorů, hodnot, myšlenek a strachů.
Digitální detox je cosi jako dnešní podoba meditace, kdy odkládáme virtuální masky a nacházíme cestu k přímému lidskému kontaktu. Alespoň ti, kteří to zkusí.
Často přehlížíme duchovní rozměr našich vztahů. Nejde přitom o náboženskou praxi, ani rádoby-esoterické blábolení, ale o hluboké propojení duší. Jsou to právě tyto momenty, kdy se čas zpomalí a my můžeme plně prožívat přítomnost s druhými. Jsou to oázy klidu a lidskosti. Paloučky se sluncem v džunglích uhádaného digitálního světa.
Být autentický v éře sociálních sítí vyžaduje odvahu vystoupit z komfortní zóny perfektních filtrů. Znamená to přijmout svou zranitelnost jako dar, nebát se přiznat své nejistoty a zůstat věrný svým hodnotám i tváří v tvář společenskému tlaku. V tomto procesu se učíme aktivnímu naslouchání, rozvíjíme emoční inteligenci a pečujeme o svoje vztahy jako o vzácnou zahradu, která potřebuje pravidelnou pozornost a péči.
Hledání rovnováhy mezi online a offline světem připomíná tanec, kde se učíme elegantně přecházet mezi různými formami komunikace. Vytváříme si pravidla pro používání technologií, ale současně nezapomínáme na kouzlo nepřerušovaného osobního kontaktu a společných zážitků, které tvoří základ našich nejcennějších vzpomínek. Umět si vzpomenout na poslední nedávný krásný zážitek… být spokojenější v realitě, než v médiích - v televizi, na internetu, na platformách digitálních her.
Kultivace dlouhodobých vztahů je jako pěstování vzácného stromu - vyžaduje trpělivost, pravidelnou péči a schopnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Pravidelná komunikace o vzájemných potřebách, společný růst a respekt k individualitě druhého jsou živnou půdou, ze které mohou vyrůst ta nejkrásnější spojení.
Budování autentických vztahů v digitálním světě je umění, které vyžaduje vědomé úsilí a odvahu být zranitelný. Je to celoživotní cesta, na které každý krok, byť sebemenší, má svůj význam. Když zůstaneme věrni sami sobě a otevřeni skutečnému sdílení, můžeme vytvářet hluboké a smysluplné vztahy, které přetrvají i v proudu času a technologických změn…
(Vybráno ze semináře s prof. Annou Hogenovou na portálu socrato)
