Článek
Když pošta konečně ve čtyři hodiny zavřela, neodešel pan Kolbaba jako vždy domů, do svého přízemního bytu o dvou malých pokojích s okny do temného dvora. Místo toho si vyzul boty, natáhl se na lavici, kde jindy sedávali klienti, žmoulajíce v ruce pořadový lístek, a okamžitě usnul spánkem spravedlivých pošťáků.
Když se po několika hodinách probudil, mohlo to být už k půlnoci, hned se pečlivě zaposlouchal, jestli uslyší nějaký čilý šramot, jak poštovní skřítkové běhají po poště. Šramot neslyšel, jen jakési hekání a zvuky připomínající blábolení opilců. Vstal tedy z lavice, nazul si boty a posvítil si mobilem, aby viděl, co je to za zvuky.
A jak tak pan Kolbaba kouká, vidí, že ty zvuky přece jen vydávají poštovní skřítkové, kteří se válejí na zemi. Pan Kolbaba se nad nimi sklonil, aby si na ně důkladně posvítil, a vidí, že ti pumprlíci jsou nějací neupravení, že jejich obličeje jsou napuchlé a brunátné, jejich šatstvo zamazané od nějakého neřádu, zkrátka a dobře, že ti skřítkové jsou značně zpustlí.
„Zatrachtile, ti ale vypadají!“ zvolal pan Kolbaba tak nahlas, až probral jednoho z těch skřítků, toho, co vypadal ze všech zrovna nejzanedbaněji.
Skřítek mžourá na pana Kolbabu svým kalným zrakem, jako by ho vůbec nepoznával, ale pak se přece jen usmál a řekl ochraptělým hlasem: „A to jste vy, pane Kolbabo! Přišel jste si zamastit karty jako tenkrát? Ale my už karty nehrajeme, protože lidé si už neposílají žádné dopisy, ani z lásky, ani z musu a povinnosti. My už teď jenom chlastáme, abychom nějak zapomněli na tu naši bídu.
Co jsme se jen namastili mariáše, a teď jen přežíváme, jak se dá!“
Opuchlý skřítkův obličej dosvědčoval, že rarášek mluví pravdu, že si nevymýšlí.
Ale naštěstí si pan Kolbaba nechtěl zahrát karty.
„Přišel jsem se s vámi rozloučit. Vyřídíte to svým kamarádům?“ řekl tiše, aby nevzbudil ostatní skřítky, všelijak zkroucené.
„Končíte? Vy, listonoš, který jste dokázal doručit dopis bez adresy?“ podivil se skřítek.
„Ano, končím. Po více jak třiceti letech poctivé služby u pošty,“ přikývl pan Kolbaba a pokračoval, „nachodím se v práci jako ďas, zrovna tak, jako bych putoval do Compostelly. No, už jsem se s tím dávno smířil, člověk přece jen potřebuje nějaký pohyb a když se nachodím v práci, nemusím už chodit o svém volném čase, protože už mám svoje odchozeno.
Ale teď si vymyslili takové nařízení, že prý my, pošťáci, už nebudeme roznášet důchody!“
„Prokrindapána, tak to je s naším poštovským řemeslem definitivně konec!“ spráskl poštovní skřítek ruce a přihnul si s plastové lahve, kterou vytáhl kdoví odkud.
„To se ví, že je konec,“ smutně přikývl pan Kolbaba a přidřepl si, aby byl poštovnímu skřítkovi blíž, „když jsem roznášel důchody, dávali mi lidé tringelty. Někdo padesátku, někdo stovku, někdo třeba dvacet. A já všechny ty peníze, co jsem takto dostal od lidí za důchody, dával do penzijního fondu.
Plat mám mizerný, jakýpak já můžu mít důchod?
Tak jsem si chtěl přilepšit na stáří aspoň takto, abych neskončil o žebrácké holi, jako české celebrity.
Jenže teď už nebudu mít žádné tringelty a z čeho si našetřím na důchod?
Jářku, táhne mi na šedesát, do důchodu půjdu už za deset let, ještě si musím něco našetřit, to se nedá nic dělat.
A tak jsem se s vámi přišel rozloučit.“
Skřítek pokýval hlavou a řekl: „To jste hodný, pane Kolbabo, že jste si na nás, prvotřídní ochlasty, ze kterých už nic kloudného nebude, vzpomněl. Určitě to svým kamarádům vyřídím, jestli na to nezapomenu. A kam jdete, pane Kolbabo?“
„Kam bych šel? Do IT sektoru jdu, jako všichni, abych chytil poslední šanci za pačesy, aby mi neutekl nástup umělé inteligence. Člověk musí být, jářku, dnes flexibilní, kdepak chodit celý rok s jedním dopisem a hledat, komu je adresovaný.
Nu, mějte se tady na poště pěkně. Sbohem.“
Ale skřítek už panu Kolbabovi neodpověděl, protože se válel na zemi vedle svých kumpánů.
Pan Kolbaba se postavil, zhasl mobil a šel domů. A jak tak šel, začal si vesele pískat, takovou měl radost, že má těch víc jak třicet let pošťácké otročiny za sebou, že to všechno přece jen nakonec šťastně dopadlo a on už není pošťákem.
A my tu jeho radost hrdě sdílíme na sítích a mesendžru spolu s ním…
