Článek
Tak smutno mi už dlouho nebylo.
Naposledy před několika dny na Velký pátek, když Ježíše Krista ukřižoval nenávistný a ryčící dav na rozkaz farizejů, zbožných mužů držících se doslova litery Starého zákona. Tehdy jsem byl opravdu smutný a nálada se mi začala zlepšovat až na Bílou sobotu a až teprve v neděli ráno jsem byl zase v pohodě, protože bylo opět jasné, že Bůh už tady s námi zůstane až do konce světa.
Ale pak jsem se znova ocitl na absolutním dně.
„Zemřel papež. Už nežije. Vatikán brzy zveřejní příčinu jeho smrti, spekuluje se o úderu bleskem,“ napsal mi jeden můj známý lakonicky na messengeru, že zemřel papež, svatý otec, náměstek Kristův a v neposlední řadě i římský biskup.
Papežův konec mi pokazil celé Velikonoce, největší každoroční svátek. Veškerý optimismus, veškerá naděje byly ty tam.
„V jakém světě to žijeme, když v něm umírají i papežové, Kristovi náměstci?“ ptal jsem se pořád dokola.
Ale nejvíce líto mi bylo profesora Halíka, který je duchovním dvojčetem zesnulého papeže. Jeho hoře z víry muselo být nepředstavitelné. Cítil jsem, že se potřebuji trochu projít, jinak mě ten smutek rozdrtí, nemilosrdně rozežere zevnitř jako nějaká odporná a fakt hnusná práchnivina.
Ale ani venku se mi neulevilo, ba právě naopak. I na přírodu padl tíživý smutek. Polní ptactvo ztichlo, lilie povadly, nebe zlověstně znachovělo, mátožné Slunce na něm zčernalo a dusivé bezvětří ovíjelo se kol mého krku jako had, který svedl nás lidi k prvotnímu hříchu.
Brzy jsem poznal, že doma, mezi čtyřmi stěnami, mi bude s mým smutkem přece jen o něco líp než venku, kde bylo všechno omráčeno skonem papeže snad ještě víc než já, včetně té nečisté zvěře, která se živí mršinami hnijícími podél frekventovaných silnic.
Přicházeje domů, zdálo se mi, že skrze velké francouzské okno, které jsem si nedávno dal celé polepit neprůstřelnou fólií, vidím ve svém domě nějakou bílou postavu, jak tam sedí u stolu, a čte si v Písmu svatém, které vždy nechávám ležet na stole otevřené právě tam, kde se v něm tak barvitě a poutavě píše o vzkříšení Lazara, jednoho ze dvou, nebo tří lidí, které Kristus zázračně vzkřísil.
„To bude jistě krásná paní v bílém, která se zjevila sv. Bernadetě, tedy samotná Panna Maria, která mne přišla utěšit v mém smutku!“ domníval jsem se, že to, na co zřím skrze francouzské okno svého domu, tedy na onu postavu v bílém, je mariánské zjevení.
Pospíšil jsem si tedy, abych byl co nejdřív doma, aby snad ta postava v bílém mezitím nezmizela. Ale když jsem vpadl do svého domu, zmrazil mne neskonalý údiv hned na jeho prahu. Vypadal jsem v tu chvíli, jako by v mém domě skutečně řádil krutý holomráz, snad tentýž holomráz (to jest absolutní nula), který ovívá trojjediného Boha i v Jeho království, jež není z tohoto světa, a proto tam není ani Slunce a nejspíše tedy ani světlo.
Postava v bílém nebyla, jak jsem se původně domníval, sama Bohorodička, ale byl to papež František v papežském rouchu tak bělostném, až jsem musel přivřít oči, aby mě ta bělost jeho hávu neoslepila, jako byl kdysi oslepen i sám svatý Pavel!
„Duchu Františka, jsi-li dobrý, pak věčný pokoj tobě, jsi-li však zlý, odstup ode mne a víc už mne nepokoušej!“ zvolal jsem rozhodně, když se mi vrátila vlastní vůle a rozvaha, která mne vždy zdobila.
Ale nebyl to duch papeže Františka, jak jsem se důvodně domníval, byl to papež František, Kristův náměstek a římský biskup, sám osobně!
Sám mi to vysvětlil zvučným hlasem, a vůbec ne dutým, takovým jaký mají právě duchové: „Nejsem duch v tom smyslu, že nejsem duch sebe sama zemřelého. Jsem živým člověkem, nezemřel jsem, protože Náš Pán, Ježíš Kristus zvítězil nad smrtí.
Nikdo neumírá, protože smrt, jak vám dosvědčí i prof. Halík, je dávno Kristem poražena, to je přece tvrdé jádro naší víry, že budeme žít věčně, protože věříme, že budeme žít věčně.
Chcete vědět, jak to proběhlo v mém případě, jak to, že jsem živý, i když Rádio Vatikán informovalo o mém skonu?
Hned vám to řeknu.
Na Velký pátek byl Kristus ukřižován a všech jeho učedníků, jakož i nás ve Vatikánu se zmocnil strašlivý smutek. Ale v neděli vstal z mrtvých, Jeho hrob našli prázdný. A když jsem v pondělí zemřel, nečekal už Kristus na nic a přiběhl do rovnou Vatikánu, kde našel plačící sestry a bratry v Kristu.
,Proč pláčete?‘ zeptal se jich.
,Tvůj náměstek zemřel, proto pláčeme!‘ odpověděli mu všichni po pravdě.
A On, Náš Pán jim na to řekl: ,Můj náměstek vstane. Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříte tomu?‘
Odpověděli mu: ,Ano, Pane, věříme, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít podruhé na svět.‘
Náš Pán byl jejich vírou hluboce dojat.
Přistoupil ke mně, ležícímu a oplakávanému a pravil: ,Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.‘
A po těch slovech zavolal mocným hlasem: “ Borglogio, vstaň!“
A já jsem vstal, maje na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem.
Ježíš přítomným nařídil: ,Rozvažte ho, slušně oblečte do něčeho bílého a nechte odejít!‘
A tak jsem odešel, vzkříšený k životu Ježíšem Kristem, který den předtím sám vstal z mrtvých. A kdyby jen vzkříšený, ale i zázračně uzdravený, protože mi Náš Pán vrátil i druhou plíci, cítím se jako právě vysvěcený mladičký kněz, kterého vzrušuje tajemství eucharistie!“
Nebylo pochyb o tom, že papež František mluví pravdu, že není duch, ale že ho Kristus, vítěz nad smrtí skutečně vzkřísil k životu a tím ukázal svou moc nad smrtí. Vzkříšení papeže Františka má tak hluboký teologický význam, neboť ukazuje, že Ježíš přináší život a naději i po smrti.
Však jsem si taky hned vzpomněl na prof. Halíka.
„Bože, až se to dozví Halík, tak se zblázní radostí!“ zvolal jsem.
A sotva jsem to dořekl, vtrhl dovnitř skutečně prof. Halík, kterému cestu k mému domu ukázal anděl.
„Tak je to pravda!? Papež František žije!?“ sypal ze sebe Halík, když spatřil papeže Františka.
„Ano, žije, pane profesore, Kristus ho vzkřísil,“ přikývl jsem a položil ruku na rameno faráře od Nejsvětějšího Salvátora, „a nejen to, dokonce ho i zázračně uzdravil, když vrátil Františkovi druhou plíci.“
„Neuvěřím, dokud si na tu druhou plíci nesáhnu!“ vykřikl prof. Halík.
Obrátil jsem se na Františka a poprosil ho: „Ukažte mu tu druhou plíci, ať uvěří a věčně živ je.“
„Prosím, tady je moje druhá plíce,“ rozhrnul si František svoje papežské roucho a ukázal prof. Halíkovi svoji druhou plíci.
„Teď už věřím!“ zvolal prof. Halík, když se dotkl druhé Františkovy plíce.
No, a pak jsme všichni tři seděli u stolu a družně rozmlouvali o Božím tajemství a o Boží, tak nekonečné, lásce, až do setmění, a potom i přes celou noc, až jsme nakonec únavou přece jen usnuli, první prof. Halík, a po něm i já.
Ale František ten neusnul, protože ti, které Kristus vzkřísil už to tak mají, že už nikdy oka nezamhouří, protože ten, kdo už žije věčně, nemusí už o ničem snít jako my, kteří na své vzkříšení teprve radostně čekáme…
