Článek
Když se Václav Klaus vracíval tenkrát za socialismu z práce (napřed z SBČS, kde pracoval jako topič, pak z Prognostického ústavu, kde pracoval jako údržbář), nikdo nebyl na ulici rychlejší než on.
„Podívejte, lidi, na toho blázna! Co je to za kluka? Sviští si to po chodníku jako Fittipaldi!“ ukazovali si lidé na Václava Klause, když se kolem nich prosmýkl svou typickou rychlochůzí, kterou mu ve druhé polovině osmdesátých let mohl závidět i Jožka Pribylinec.
Kdyby ovšem lidé věděli, že Václav Klaus jde tak rychle, aby byl co nejdříve doma a mohl uspořádat bytový ekonomický seminář, tak by se tak určitě nedivili, ale naopak, chápavě by pokyvovali hlavou.
No, a to zůstalo Václavu Klausovi až do dnešních nesvobodných časů.
Ani teď, když přecházel po místnosti sem a tam, mu nikdo nestačil a už vůbec ne Jakl, který, jako správný bluesman a konzervativec, hulí čtyřicet doutníků denně po vzoru Winstona Churchilla a Miloše Zemana.
A k tomu, aby přecházel jako zběsilý po místnosti sem a tam, měl Václav Klaus hodně pádný důvod.
„To snad není možný, to se mi snad jen zdá, von ten Trump ta cla skutečně zaved!“ ježil se Václavu Klausovi hnusem a odporem jeho věrný knírek, který při něm neochvějně stál i v časech sarajevského atentátu, „mé názory na svobodu a volný trh jsou zásadně ovlivněny mojí životní zkušeností. 48 let jsem žil a pracoval v zemi, kde nebyla ani svoboda, ani volný trh, což už se dnes dost obtížně vysvětluje.
Ekonomika byla centrálně administrována (byl to slavný německý ekonom Walter Eucken, kterého jsem inspiroval k tomu, abych mluvil o ekonomice centrálně administrované místo centrálně plánované).
Měli jsme rigidní monopol zahraničního obchodu, který byl založen na téměř merkantilistickém uvažování, že máme dovážet jen to, co je – v očích centrálních plánovačů – nutné pro bilanční rovnováhu ekonomiky a vyvážet jen tolik, abychom neměli obchodní deficit.
Svobodné rozhodování výrobců a spotřebitelů neexistovalo. Komparativní výhody a další základní ekonomické principy nebyly brány v úvahu. Výsledkem byl mimořádně neefektivní, nadměrně regulovaný, nesvobodný a neliberální systém.
Snili jsme o tom, že se tohoto systému zbavíme.
Byl jsem to já, kdo velmi rychle, už někdy na začátku sedmdesátých let, pochopil, že předpokladem úspěchu je dalekosáhlá liberalizace zahraničního obchodu a rozkradení všeho, co se rozkrást dá.
,Žádná cla, žádné bariéry, žádné zákony!‘ bylo moje heslo, které jsem razil na každé poradě v Prognostickém ústavu.
A teď se já, který jsem tolik let v Prognostickém ústavu celou pracovní dobu, vyjma přestávky na oběd, snil o volném trhu, musím dívat, jak nějaký Trump zavádí cla, aby potrestal neposlušné státy!
Za těchto okolností není možné naslouchat dnes tak populární ismu, jako je trumpismus!
Tento ismus ke svobodě nepřispívá, naopak ji ohrožuje!
Začíná to cly a končí to nesvobodou!
Trumpismus vytváří atmosféru, zákony a instituce, které blokují veřejnou debatu, a které znemožňují, abychom cokoliv diskutovali vážně!
Neočekával jsem tak účinné metody omezování obchodu, které Trump používá vůči jiným zemím. Neočekával jsem od Trumpovy konzervativní revoluce pokusy konstruovat, což ve skutečnosti znamená blokovat trhy, pod hesly antimonopolní nebo prokonkurenční politiky. Neočekával jsem rozsah přerozdělování důchodů a tak ničivou Trumpovu paternalistickou státní politiku. Neočekával jsem, že bude vybudováno tolik bariér pro mobilitu pracovních sil, což přispívá k masové imigraci.
Neočekával jsem takové pokrytectví, jaké vidíme u Trumpa, který slibuje, že udělá Ameriku velkou a přitom udržuje obchodní bariéry a subvence pro své vlastní produkty.
Neočekával jsem takovou averzi k riziku na straně Trumpa, který maximalizuje počet let strávených ve svém úřadu místo toho, aby maximalizoval počet nutných změn, směřujících ke svobodě a volnému obchodu.
Nezapomínejme při tom, že svoboda a volný obchod jdou ruku v ruce. Není mezi nimi žádná substituce, žádné něco za něco. Je tam komplementarita.
Musíme s tím něco udělat, protože mne to velmi, ale opravdu velmi znepokojuje, vypadá to, že Donald Trump nečetl žádnou moji knihu, když se chová takto protitržně!“
Takto chodil Václav Klaus po místnosti sem a tam, zatímco ostatní už dávno odpadli, jako poslední Macinka, který měl ovšem celkem dobrý trénink, protože parkoval svoje auto patnáct metrů od baráku.
„Jakle, skočte, za Stonišem, ať se mnou udělá velký rozhovor, ve kterém Trumpovo zavedení cel kategoricky odsoudím!“ nařídil Klaus Jaklovi, a pak se obrátil na Macinku, „a vy mi, Macinko, podejte pero, napíšu knihu o tom, že zavádění cel je proti volnému trhu!“
Ale nikdo se z těch nebožáků nezdvihl se země, údy měli těžké, a v hlavě jim to hučelo jako v čističce odpadních vod.
Seznav Václav Klaus, že se musí opět spolehnout sám na sebe jako vždy, zvolal aspoň na celý Institut Václava Klause: „Na protest proti omezování volného trhu Trumpovými cly se vzdávám Nobelovy ceny za ekonomii!“
V tom se však Václav Klaus dopustil drobné nepřesnosti, což je však při takovém rozčilení pochopitelné a proto ji našemu géniovi rádi odpustíme. Václav Klaus samozřejmě neměl na mysli Nobelovu cenu, kterou nikdy nedostal, ale Puškinovu cenu, kterou naproti tomu skutečně dostal na ruské ambasádě.
A vzdát se Puškinovy ceny, na to už musíte mít opravdové koule a ty Václav Klaus naštěstí vždy měl…
