Článek
Jestli něčemu aspoň trochu rozumím, tak je to čokoláda.
Už ani nevím kdy, ale asi na vojně, jsem se do čokolády zamiloval, čímž samozřejmě nemyslím čokoládu na vaření z Orionu, kvůli které si kdysi lidé vylepovali do svých oken papírové hvězdy, aby se dostali k nějakým grošům, nebo jak to vlastně tenkrát bylo.
Když mluvím o čokoládě, tak mluvím o čokoládě belgické. Jinou než belgickou čokoládu ani zásadně nekonzumuji. Nechávám si ji vozit přímo z Bruselu europoslancem Turkem. Dřív mi čokoládu vozila z Bruselu europoslankyně Konečná. Ale europoslanec Turek je chlap a tak toho unese víc než europoslankyně Konečná, která je jenom ženská, i když toho unese taky dost.
O to, že bych trpěl nedostatkem belgické čokolády, se tedy rozhodně nemusíte bát. Europoslanec Turek je spolehlivý nákupčí, řídí se mými instrukcemi, ví, po čem má sáhnout a co nebrat. A co víc, nechce nic, na rozdíl od europoslankyně Konečné, od cesty, Konečné jsem dával za každou cestu deset táců.
Není proto divu, když se tak zajímám o čokoládu (momentálně nejvíc ujíždím na 74% Guatemala – teroir cahabon), že jsem využil příležitost ochutnat dubajskou čokoládu, o které se nyní mluví snad už úplně všude.
Stalo se tak ve vlaku, kterým jsem cestoval do Stříbra. Vlak byl čistý, to se musí nechat. I průvodčí se docela vlídně usmívala na všechny náhodné cestující. Byl jsem zabrán do svých myšlenek, když na nějaké bezejmenné stanici do naší motorové jednotky 813 přistoupila poměrně atraktivní žena a zeptala se, zda je sedadlo naproti mne volné.
Přikývnul jsem, jako že ano, a dál se věnoval svým myšlenkám, na kterých mám nejraději to, že jsou docela bezobsažné a ženě nevěnoval pražádnou pozornost, vždyť takových poměrně atraktivních žen běhají po světě mraky, netřeba si před nimi hned klekat na kolena a plazit se po zemi jako nějaký otrok.
Svoji pozornost jsem zbystřil až ve chvíli, kdy žena vytáhla tabulku s dubajskou čokoládu a hladově, jinak to nazvat nedokážu, se do ní zakousla.
To byla vhodná příležitost, abych zahájil konverzaci.
„Promiňte, to je dubajská čokoláda?“ zeptal jsem a ukázal na čokoládu.
„Ano, to je dubajská čokoláda. Dnes už třetí,“ přikývla poněkud provinile žena.
Konverzace byla zahájena, takže jsem mohl jít přímo na věc bez zbytečných okolků.
„Promiňte, snad nejsem příliš smělý, ale mohla byste mi kousek odlomit? Ještě jsem dubajskou čokoládu neměl,“ požádal jsem ženu, zdali by mi kousek dubajské čokolády neodlomila.
„Ale ano, samozřejmě. Tady je!“ ulomila žena kousek dubajské čokolády a podala mi jej.
„Děkuji, to je od vás velmi milé,“ poděkoval jsem a rychle si vzal od ženy čokoládu, aby se jí v prstech neroztekla.
Vložil jsem čokoládu do úst a čekal jsem, co se bude dít.
Ale nedělo se vůbec nic.
Jako by to byla jen nějaká nugátová, ta nejsměšnější a zároveň nejubožejší náhražka čokolády.
„Chcete ještě kousek?“ zeptala se mě žena, když jsem polkl.
„Ne, děkuji, to mi stačilo,“ řekl jsem, což samozřejmě vyvolalo u ženy jistý údiv.
„Nechutná vám?“ chtěla vědět.
„To je slabé slovo,“ ušklíbl jsem se.
Tím se naše konverzace skončila. To mi ale naprosto nevadilo, aspoň jsem mohl po zbytek cesty do Stříbra děkovat Bohu za to, že mne učinil dostatečně rozumným na to, abych nevyplázl pětikilo za tabulku něčeho tak směšného, jako je dubajská čokoláda.
Jo, a ta ženská ve Stříbře nevystupovala, jela někam dál.
Ale kam to vám neřeknu, sám to nevím, kam ten vlak pokračoval a kde končil, končil-li vůbec někde.
