Článek
„Film je mrtvý!“ slyšel jsem docela před nedávnem, jak někdo vykřikuje na ulici a převrací přitom popelnice, které nikomu nic neudělaly.
Nevím, jestli to šel po ulici nějaký filmový teoretik (a takoví lidé, kteří jsou, nebo se aspoň považují za filmové teoretiky, skutečně existují), ale každopádně musím tomuto neznámému muži, zapomněl jsem dodat, že ten člověk byl muž, dát za pravdu.
Film je mrtvý, protože každý nový film, který se natočí, je zbytečnější a zbytečnější v záplavě všech těch vizuálních blbostí, které se na nás řinou nejen z České televize, ale i všelijakých pokoutních stanic jako je Netflix, HBO atd., atd, přičemž symbolický hřebík do rakve filmu zatloukl Tik-Tok, který se nijak netají, že jeho primárním cílem je vyrobit z lidí, ideálně už z dětí, tupá a nemyslící individua.
Točit dnes filmy může jen naprostý zoufalec, a točit filmy jako tzv. uměleckou či osobní výpověď může už jen ještě větší naprostý zoufalec. Toho vizuálního, a ovšem i dějového balastu, kterým je naše vědomí snad i úmyslně bez přestání zahlcováno, je opravdu hodně, respektive je ho stále víc a víc.
Důkazem toho je samozřejmě i tzv. umělecký počin režiséra Tauše, kterému se dostalo názvu Amerikánka a taky několika nominací na, jinak vcelku bezcenné, ceny, zvané bůhví proč Český lev.
Příběh děvčete, které vyrůstá v dětském domově a skončí jako prostitutka, není po pravdě řečeno, nijak ohromující, i když se režisér Tauš snaží vzbudit zcela opačný dojem. Řekl bych, že např. příběhy německých dětí, které se za druhé světové války potulovaly bezprizorné po východním Prusku, mají toho v sobě o hodně víc než příběh ženy, kterou režisér potkal kdesi na ulici a od té doby se z toho evidentně nemůže vzpamatovat.
Snad by i z toho příběhu šlo něco vykřesat, třeba taková spisovatelka Mornšajnová by z toho možná sesmolila nějakou znepokojivou knížku. Ale forma zpracování, kterou zvolil pan Tauš, je to nejtrapnější klišé, které se v tomto případě dalo použít a taky se použilo.
„Uděláme prostě z toho syrák!“ šli režisér a scénárista ruku v ruce cestou toho nejmenšího odporu.
Není nic lehčího, než natočit takový přeplácaný, rádoby surrealistický film ve stylu Amerikánky a není nic těžšího než natočit strhující komorní a především civilní drama v kulisách naprosto všední a obyčejné každodennosti.
Takových scén, jaké jsou v Amerikánce, můžeme vidět všude možně miliardy a jejich účel je jediný, nikoliv tlumočit nějaký příběh, ale dokázat to, že jejich autor, v tomto případě režisér Tauš, je skutečný umělec, ačkoliv opak je v tomto případě pravdou.
Samozřejmě, že si režisér Tauš může tvořit a natáčet, co chce, v tom mu nic a nikdo nebrání. Ale rovněž tak není povinností nikoho považovat tyto sebestředné exhibice za hodnotné umělecké dílo, když se jedná už jen o další z nekonečné řady samoúčelných filmů, kterými jsme bůhví proč bez přestání zaplavovaní jako lužní lesy v povodí Moravy.
Nějaké České lvy snad Amerikánka dostane a co dál?
Budeme se dojímat nad osudem hlavní hrdinky filmu, nebo ji budeme obdivovat?
Nebo nás její příběh po zhlédnutí Amerikánky nebude dál už vůbec zajímat?
A proč by taky měl, vždyť i my máme přece svůj životní příběh, a není to naše vina, že jsme nevyrůstali v děcáku, nebo neskončili na ulici a proto o nás nikdo nenatočil surrealisticky se tvářící film…
„Film Amerikánka je mrtvý!“ parafrázuji výrok z úvodu tohoto článku, a vůbec nechápu, odkud se pořád berou ty zástupy režisérů, kteří něco točí a to, co točí, jsou stále větší blbosti, takže za pár roků, v důsledku zcela přirozeného vývoje, nám budou Troškovy výtvory připadat vedle všech těchto Amerikánek jako geniální (protože vlastně docela jednoduché) filmařské počiny, dá se říct, kultovní díla…
