Článek
Velikonoční pohlednici jsem už dlouho nedostal. Ani není důvod, aby mi někdo nějakou velikonoční pohlednici posílal. Velikonoční pohlednice jsou přežitek, mrtvý relikt dávných, již minulých a zapomenutých časů. Ale právě ony, velikonoční pohlednice, které už takřka nikdo neposílá, nejlépe podtrhují nadčasovost Velikonoc, největšího velikonočního svátku, které nyní už po dvou tisící slavíme.
Nikdo už neposílá velikonoční pohlednice. Ale naděje, kterou do našich pozemských životů Velikonoce přinášejí je stále živá a troufám si říct, aktuálnější než kdy jindy. Velikonoční pohlednice už nikdo neposílá, ale ten několika denní příběh zrady, smrti a vzkříšení nás vzrušuje stále víc.
Velikonoční pohlednice zmizely, ale Bůh, který s námi lidmi uzavřel novou smlouvu, tu s námi zůstává, protože se v této nové smlouvě zavázal, že už nás nikdy neopustí, že už tady s námi zůstane až do té chvíle, kdy se rozhodne zničit tento svět, aby k nám mohl podruhé přijít jeho jednorozený Syn a vzkřísit nás k věčnému životu, jako kdysi už k němu vzkřísil Lazara.
Řečeno stručně a výstižně, velikonoční pohlednice už nikdo nepotřebuje. Ale bez Boha, jeho nekonečné lásky k nám lidem, lásky takřka šílené, protože bez přestání zaměstnává veškerou Boží milost, se prostě neobejdeme (jako se bez ní evidentně neobejde ani Bůh) a to je hlavní poselství letošních, ale samozřejmě nejen letošních, Velikonoc.
Proto mne poněkud překvapilo, když jsem dnes, na Velký pátek, našel ve své poštovní schránce právě takovou velikonoční pohlednici, kterou dnes už takřka nikde neuvidíte. Pohlednice byla velmi hustě popsána velmi malým, dá se říct, až mikroskopickým písmem.
Naštěstí jsem kdysi, když jsem byl ještě ženatý a ne potřetí rozvedený jako teď, sbíral poštovní známky. O ty jsem sice přišel při posledním rozvodu, kdy mne moje bývalá třetí žena doslova oškubala takřka o všechno, ale filatelistická lupa mi naštěstí zůstala. Vytáhl jsem ji ze zásuvky svého psacího stolu a pustil se do luštění drobného písma.
Brzy jsem zjistil, že mi píše jeden dobrý známý.
A jelikož se mi s lupou četlo, až na naprosté výjimky, dobře, nic mi nebrání, abych vás s obsahem této jediné velikonoční pohlednice, kterou jsem letos dostal, seznámil.
„Milý příteli,“ oslovil mne svůj známý a pak pokračoval, „nemusím ti říkat, že jsem byl vždy věřící člověk a proto byly i pro mne Velikonoce vždy čímsi takřka mystickým, jejich strhující příběh mne znova a znova vtahoval do svého fantastického děje, který vrcholí zmrtvýchvstáním Ježíše Krista.
Avšak nevím, co se to se mnou letos stalo. Snad to bylo tím nezvykle teplým a suchým velikonočním počasím, kdy namísto svěží a zelené trávy obklopuje nás jen jakási přízračně vyprahlá a prašná země. Je na tom cosi ponurého a pramálo to koresponduje s tím, že Velikonoce mají být oslavou zrození nového života, jak to dokazují i vejce, které jsou jedním z jejich symbolů.
Zničehonic se mi Velikonoce, přibližně okolo třicátého dne Velkého půstu, během něhož jsem nevzal do úst kousek masa, ačkoliv nám nic takového Ježíš Kristus nepřikazuje, docela zprotivily. To, na co jsem se tolik těšil, že zase z úst k tomu nejpovolanějších, tedy úst farářů, uslyším onen velikonoční příběh, že se zase nebude mluvit o ničem jiném než jen Boží lásce, Kristově oběti a nekonečné naději, kterou nám dává jeho zmrtvýchvstání, mne najednou začalo děsit.
,Vždyť je to pořád dokola, vždyť je stále bludný kruh, stále se vracíme k jednomu a témuž, nikdy se nedostaneme dál než zase ke kříži, na kterém je Ježíš ukřižován a k jeho prázdnému hrobu. Vždyť my tady na zemi vůbec nenásledujeme Ježíše, nevznesli jsme se kamsi vzhůru na nebe jako on!
Zatímco Ježíš vystoupil na nebe, my pořád držíme v ruce kříž, jako bychom k němu byli přibiti robustními titanovými hřeby!‘ uvědomil jsem si najednou to, co mi dosud unikalo, totiž tuto obludnost Velikonoc, jejich věčného oslavování, kdy jsme jako křečci běhající v kole, stále se vracející do výchozího bodu.
Samozřejmě, že jsem této pravdy k smrti vylekal. Byl jsem přece jen stále ještě hluboce věřící člověk a něco takového jsem nemohl a ani nesměl vyřknout, neboť se to příčilo mé víře, příčilo se to tomu, co jsem na mších v kostelech slyšel pořád dokola. Sáhl jsem proto pro Bibli, abych od sebe odehnal Ďábla, který mne, jak jsem si myslel, takto pokoušel.
Ty víš, že mi hluboká víra umožňovala najít v Bibli to, co v ní nevěřící člověk nikdy najít nemůže. Totiž všechno to, co mne utvrzovalo mne v mé víře, co mne nenutilo vyjít z komfortní zóny, protože jsem pokaždé v Bibli nacházel přesně to, co jsem v ní chtěl najít. A taky mi, na to nesmím zapomenout, Bible umožňovala kategoricky odsuzovat všechny nevěřící, protože mi moje víra dalo právo považovat svůj výklad Bible za jedině správný.
Ale teď, maje už v Bibli v ruce, mne do hlavy udeřila příšerná myšlenka.
,Co když mne moje víra při čtení Bible naopak oslepuje? Co když mi brání vidět v ní něco jiného než jen to, v co chci věřit?‘ přiznal sijsem ke svému velkému zděšení, že mne moje víra může i oslepovat!
Se strachem jsem se pustil do čtení Bible a bylo to skutečně tak, najednou jsem viděl to, co je napsáno v Bibli, v docela jiném světle.
Především, a teď se, můj příteli, prosím neděs, nejsem už schopen považovat Hospodina za Boha!
Ano, ten mstivý a krutý démon, který se vynořil někde z kolektivního nevědomí Židů, není žádným Bohem!
Bůh je všemohoucí Stvořitel, věčný a sám nestvořený, jenž v každém okamžiku svého bytí tvoří nekonečně mnoho nekonečně velkých světů, je to prvotní hybatel, který přesahuje veškeré naše chápání, a se kterým vlastně nemáme nic společného, protože jsme jen jedním jediným z jeho mnoha nekonečných stvořitelských počinů.
Bůh je prvotní hybatel všeho, nepotřebuje dovádět k šílenství nějaký národ, který se považuje za vyvolený a který se klaní démonu, jenž po něm chce absolutní poslušnost.
K čemu je prvnímu hybateli, příčině všeho, nějaká poslušnost?
A v čem vlastně spočívá ona domnělá vyvolenost Židů?
Že je jejich démon dovede do nějaké zaslíbené země?
Proč potom ale vedle Židů existovaly i jiné, mnohem silnější a vyspělejší civilizace?
Ano, čteš-li Bibli, musíš nutně dojít k závěru, že Hospodin není a ani nemůže Bůh, že nikdo nemůže být vázán tím, že ho Židé za Boha prohlašují, jako nikdo nemůže být vázán údajnou smlouvou mezi Bohem a lidmi, kterou tento falešný Bůh uzavřel prostřednictvím Židů.
Všemohoucí a věčný Bůh nepotřebuje uzavírat smlouvu s lidmi, kterým vyhradil k obývání nekonečně malý prostor v jednom z nekonečně mnoha velkých světů, které stvořil“
Věř mi, Hospodin není Bůh, je to démon, který terorizoval Židy a který kamsi zmizel, díkybohu!
Vidíš, co všechno se dá vyčíst v Bibli, když nejsi zaslepen vírou a nenacházíš v ní jen to, co v ní chceš najít, totiž potvrzení toho, že jsi dobrý člověk, protože je pro tebe bible svatou knihou.
Ale pojďme dál, milý příteli! Ani Ježíš není, jak zjistíš, když čteš evangelia, Boží syn. To, že mluví o svém Otci, jako o někom, jehož království není z tohoto světa, jasně dokazuje, že jeho Otcem není Bůh!
Na, co by byl Otci nějaký Syn, proč by je posílal na tento svět, když jediným svým rozhodnutím, může tento svět zničit, což taky jednou jistě učiní!
Na to Bůh nepotřebuje žádného Syna, natož, aby ho musel obětovat k tomu, aby zbavil veškeré lidstvo jeho hříchů.
Otec Ježíše není Bohem, ale to neznamená, že království Ježíšova Otce není z tohoto světa, ale ze světa jiného, vždyť takových světů mimo náš svět existuje nekonečně mnoho!
My sice věříme tomu, že Ježíš Boží syn a že nás přišel spasit, ale co záleží na naší víře?
Ostatně, křesťanství má s Ježíšem pramálo společného, křesťanství je ideologie jako každá jiná, zformulovaná sv. Pavlem, toť vše a naše víra na tom nic nezmění. Žádné ukřižování, žádné zmrtvýchvstání nás nespasilo, svůj věčný život si musíme vydobýt jinak, než tím, že v to budeme věřit, že se budeme bez přestání zaklínat nějakým, ve své podstatě velmi banálním velikonočním příběhem.
Vím, drahý příteli, jak se tě má slova musela hluboce dotknout. Považuješ se za hluboce věřícího člověka, a proto musíš odmítnout všechno, co jsem Ti napsal, neboť to popírá tvoji víru, kdybys mi dal za pravdu, byl bys, podle své víry, věčně zatracen.
Musíš to odmítnout, protože máš ve své hloubi strach z nekonečné věčnosti, jež nás obklopuje, máš strach, před kterým tě má tvá víra ochránit především. Musíš moje slova odmítnout, protože se, jako věřící člověk, považuješ za toho, kdo může a musí tato slova odsoudit jako nesmysl, protože popírají jeho svatou vírou, nebo jej í dokonce urážejí.
Ale já ti říkám, člověče, že už nejsem nijak vázán tím, v co ty věříš, nejsem nijak vázán tím, v co věřili Židé, nejsem nijak vázán všeobecným přesvědčením, ovšemže mylným, že Ježíš musí být, bůhvíproč Boží syn, protože Otec, o kterém mluví, je podle Tebe Bůh, ačkoliv pro něco takového neexistuje v evangeliu ani ta jedna jediná indicie.
Ale přes veškeré své rozhořčení, které se tě teď jistě zmocnilo, nijak nezpochybňuji existenci Boha. Jen bořím myšlenkové stereotypy, bořím je zrovna tak, jako je kdysi bořil Ježíš, bořím je proto, že nás oslepují, zakrývají nám podstatu věci.
Věříš v to všechno, co já nyní zpochybňuji, ale ani ty nenásleduješ Ježíše na nebe, protože i letošní Velikonoce se nedostaneš dál, než jen zase ke kříži a opuštěnému hrobu, kterými je omezen všechen tvůj obzor.
Pravím ti, že kdybys skutečně věřil v Ježíše, kdybys ho skutečně následoval, už dávno bys vystoupal tak vysoko na nebe, že by tě překryl mrak.
Chápeš, co ti tím chci říct?
Určitě nechápeš, protože ti v tom brání tvoje víra, která se proměnila v obrovskou kouli na tvé noze, která tě nepustí, abys následoval Ježíše, tak jak to chtěl On, a ne, tak jak to po tobě vyžaduje náboženská ideologie sesmolená svatým Pavlem a generacemi celý život o ničem jiném nemudrujících církevních otců.
Všechno, co jsem ti napsal, nazveš jistě nesmysly a fantasmagoriemi, budeš dál proto věřit ve svou spásu a ve svůj život věčný jen proto, že v to věříš.
Ale Ježíš nevzal nikoho na nebe, ani své tzv. učedníky, na které, z toho všeho, co jim Ježíš řekl a co vykonal, nezapůsobilo vůbec nic, protože kdyby tak tomu nebylo, vznesli by se spolu k nebi spolu s ním. Ale nikdo, nikdo není Ježíše schopen skutečně následovat, i já jsem teprve na začátku té cesty, kterou kdosi jiný nazval Diamantovou stezkou, jsem na začátku cesty k Bohu, na níž není třeba slavit Velikonoce, ani slepě uctívat svaté knihy.
Proto ti, milý příteli, nepřeji příjemné prožití velikonočních svátků, ani hodně Božího požehnání, protože mi tyto věci připadají již docela směšné.
S pozdravem Tvůj Lubomír S.“
Dočetl jsem pohlednici od známého a okamžitě ji hodil do kamen, ve kterých jsem, díky Božímu vnuknutí zatopil, ačkoliv mi to připadalo nesmyslné, protože je už docela horko. Ale teď už jsem chápal, proč Bůh chtěl, abych v kamnech zatopil, protože to, co psal známý, byl opravdu nesmysl a nemělo se tím smysl zabývat, protože známý ztratil víru a proto již nemohl Bibli rozumět tak dobře jako já, nebo kterýkoliv jiný člověk, který dobře ví, že Hospodin je Bůh, protože se o tom píše v Bibli.
Ale zvláštní věc!
Sotva plameny strávily tu pekelnou pohlednici, zmocnila se mě příšerná chuť na maso. Chuť tak nutkavá, že jsem se, ač je dnes Velký pátek, vrhl k ledničce a snědl všechno maso, co jsem v ní měl uskladněné na oslavu Velikonoc v tu chvíli, ve které pomine zákaz jeho konzumace a to maso bylo vepřové.
„Panebože, co jsem to udělal!? Vždyť je Velký pátek!“ chytil jsem se za hlavu, žvýkaje ještě poslední masné sousto.
Rychle jsem vytáhl Bibli a začal jako šílený listovat Novým zákonem. A měl jsem štěstí, Bůh mi dal pocítit svoji lásku, o tom, že by se na Veliký pátek nesmělo jíst maso, jsem v Novém zákoně nenašel ani jedno Boží slovo…
