Článek
Z vlastní vůle jdou lidé do kina na film o Kafkovi, shlédnou jej, ve zdraví a dobré fyzické kondici se z něj vrátí, někde mě potkají, dlouze na mne pohlédnou a pak řeknou, třebaže nijak uznale:„Připomínáte nám něčím Kafku!“
Rozpačitě se usměji a rychle to něčím zamluvím, pronesu nějakou směšnou banalitu nebo jdu rovnou pryč, aby to snad nezačali rozvíjet, protože bůhvíkam by to ještě mohlo dojít.
„Čím jim, proboha, můžu připomínat Kafku?“ divím se, když už jsem od nich bezpečně vzdálen, když už nemohou nic vyčíst z mého obličeje.
Svým psaním jistě ne, protože to se s Kafkou nedá samozřejmě srovnat, všechno to, co jsem kdy napsal a, mnohdy bohužel, na rozdíl od Kafky nespálil nebo aspoň nedokončil.
Žid taky nejsem, nebo aspoň o tom nevím, a německy nemluvím takřka vůbec.
A přesto tito lidé jsou schopni tvrdit, že jim čímsi připomínám Kafku!
Dobře vím, že se Kafkovi nepodobám ani trochu, ani v tom nejmenším.
Nejsem svobodný muž, a nejsem zaměstnán jako úředník, a ke všemu nemám ani tuberu.
Živím, protože musím, rodinu, pracuji jako skladník ve firmě vyrábějící obuv, nežiji v Praze, v samotném jejím centru, ale naopak, žiji na venkově, tak, čím se, sakra, můžu podobat Kafkovi, který měl sotva tolik obyčejných a všedních starostí, kolik všedních a obyčejných starostí mám já?
Kdybych neměl rodinu, byl po večerech ve svém bytě sám, pracoval jako úředník v nějaké kanceláři, jezdil si po výletech, pak bych snad mohl v něčem připomínat Kafku, třebaže hodně vzdáleně a třebaže by přání bylo stále otcem myšlenky.
Já sám jsem ovšem film o Kafkovi neviděl a ani jej nehodlám zhlédnout. Ovšem ne snad ze strachu, že bych v Kafkovi mohl poznat sám sebe, nic takového nehrozí, a to z důvodů, které jsem již uvedl. Bydlím na vesnici a kino zde není. I času je přespříliš málo, abych jej mařil hleděním na nějaký film v televizi, ať už klasické, nebo nějaké předplacené, kdybych ovšem nějakou předplacenou měl, považuji to za mrhání penězi a časem a k tomu vedu důsledně i své děti.
Když už mám přece jen chvilku času, jdu se projít do polí, pustých a prázdných, byť obdělávaných člověkem v potu tváře. Mám rád ošumělost polních cest, nejednoznačnost a chatrnostech jejich existence, stačí, aby po nich přestaly jezdit povozy, a hned zaniknou, nadobro zmizí.
Ostatně i teď se půjdu projít, ovšem jen na pár minut, protože víc mi rodinné povinnosti nedovolí (co o nich mohl vědět Kafka!?). Vysvětlil jsem, proč nemohu připomínat Kafku a trocha čerstvého vzduchu mi neuškodí, stejně jako trocha rychlé chůze.
Jen co dopíšu tento článek, obleču si vycházkové outdoorové kalhoty, obuji boty a vyrazím, doma řeknu, že se za chvíli vrátím.
Žena mi určitě starostlivě připomene, ať si na procházku vezmu bič.
Vzal bych si ho ovšem tak jako tak, i kdyby mi to žena nepřipomněla. Nikdy nevíte, koho potkáte, kdo vám zastoupí cestu a přátelsky vás pozdraví, přátelsky samozřejmě jen na oko, už dobře dvacet let, co jsem se oženil a založil rodinu, nevycházím ven, aniž bych si nevzal bič…
