Článek
Petr Iljič Čajkovskij, jeden z našich největších skladatelů, byl vždy náramný tajnůstkář. Pořád něco před někým tajil a pořád měl strach, že všechna ta jeho tajemství vyjdou najevo a on bude najednou stát obnažený přede všemi a to pro něj rozhodně nebyla příjemná představa.
S jedním svým tajemstvím si mi ovšem Petr Iljič svěřil docela sám, ani jsem je z něj nemusel nijak zvlášť dolovat.
Bylo to zrovna, jak se dobře pamatuji, na svátek svatého Prochora Poustevníka.
Petr Iljič se k nám přihrne jako velká voda, dokonce i drožku si kvůli tomu najal, ačkoliv chodil většinou pěšky, a hned vyhrkne: „Musím s vámi mluvit o samotě, drahý příteli!“
Pošlu tedy ženu a děti pryč, právě jsme totiž všichni společně snídali, a ptám se: „Oč jde, Petře Iljiči?“
„Musím se vám svěřit s jedním svým hrůzným tajemstvím. Ano, musím někomu říct, co tíží moji duši, protože tíži tohoto tajemství už sám neunesu!“ vysype ze sebe Petr Iljiči.
„Prosím, mluvte, Petře Iljiči. Slibuji, že vám budu pozorně naslouchat,“ vyzvu Petra Iljiče.
A Petr Iljič se rozpovídá: „Tíží mě to tajemství, jako kdyby vážilo nejmíň tisíc pudů, vážený Fjodore Michajloviči! Když jsem byl chlapec, bylo mi tehdy asi jedenáct, nebo dvanáct let, tajně jsem ukradl v jednom pravoslavném chrámu hostii.
Přísahám, že to tak bylo, že ta hostie byla skutečná!
Opatrně jsem si ji strčil do kapsy svého kabátu a hned jak jsem vyšel z chrámu, už jsem na nic nečekal, a běžel k řece, kde jsem ji rozdrobil labutím, které na této řece žili od jara do podzimu. Zajímalo mne, co se stane, když labutě tu hostii sežerou. Ale nestalo se vůbec nic, což mne zklamalo. Dopustil jsem se smrtelného hříchu a nic se nestalo, labutě sežrali hostii, jako by to byl kus obyčejného chleba.
To je to moje hrůzné tajemství, se kterým jsem se vám musil svěřit, Fjodore Michajloviči.
Vždyť by mne kvůli tomu mohli exkomunikovat z pravoslavné církve!“
Petr Iljič domluví a já se rozesměji na celé kolo.
„Ale vždyť to se už přece o vás dávno ví, Petře Iljiči, že jste v dětství ukradl z chrámu hostii a rozdrobil ji labutím. Ostatně já sám jsem o tom napsal článek, koukejte, tady je, haha!“ ukážu Petrovi Iljiči tento článek. „A tím, že by vás kvůli tomu mohli exkomunikovat z pravoslavné církve, se netrapte. Můžete přestoupit ke katolíkům, tam berou každého, vezmou i vás!“
„Takže už se to mně dávno ví? Nu což, aspoň lidé vědí, na čem jsou, když poslouchají moji hudbu a mě už to moje hrůzné tajemství nemusí tížit,“ uleví si Petr Iljič, rozloučí se se mnou, jak se sluší a patří, a jde domů skládat tu svoji hudbu, myslím, že tehdy zrovna skládal nějakou symfonii, řekl bych, že číslo pět.
Ale ostatní tajemství si Petr Iljič nechal pro sebe, ale jsem snad Bůh, abych ho mohl za to soudit?
Každý přece máme ve své duši něco, co nechceme prozradit ani za nic, a to, že u Petra Iljiče bylo těchto tajemství trochu víc, to se přece může stát každému a ke katolíkům Petr Iljič taky nepřestoupil.
