Článek
Setkání sovětského velvyslance Valerije Alexandroviče Zorina s československým ministrem zahraničí Janem Masarykem se dne 9. března 1948, tak je popisováno v tomto článku, s nejvyšší pravděpodobností neuskutečnilo a jedná se tedy o pouhou fikci. Stejně jako je jen pořád zatím neprokázanou hypotézou tvrzení, že Jan Masaryk byl sovětským agentem a že ho zavraždili jeho nejbližší spolupracovníci
Valerij Zorin měl Jana Masaryka upřímně rád.
Stejně jako on miloval hudbu a taky hrál, když mu to jeho práce dovolila a dal si trochu šampaňského, na klavír, který měl dokonce i v budově sovětského velvyslanectví. Byl to skvělý klavír, Valerij Zorin si ho před třemi lety nechal dovézt jako válečnou kořist z Německa, byl to přesně ten klavír, u něhož Richard Wagner skládal své nacistické opusy.
A právě kvůli tomuto klavíru chodil Jan Masaryk tak často na sovětské velvyslanectví.
Ostatně co je na tom divného, že ministr zahraničních věcí tak často navštěvuje ambasádu země, se kterou Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci?
Na tom není nic divného, jako není nic divného na tom, že si Jan Masaryk, skvělý klavírista, rád zapreludoval na klavír, jehož klaviatury se dotýkaly ruce samotného Richarda Wagnera.
„Přišel jste si zahrát na náš klavír?“ uvítal velvyslanec Zorin s úsměvem na sovětském velvyslanectví československého ministra zahraničí Masaryka
„Ano, nevydržím bez hudby jediný den. V tónech je ukryta veškerá Boží moudrost,“ odpověděl Masaryk, sundávaje si s pomocí lokaje svůj kabát.
„Ano, hudba je nádherná. I ona nám pomohla vyhrát naši svatou válku proti fašistickým vrahům. Prosím, pane ministře, klavír je připraven, můžete si zahrát,“ ukázal Zorin na klavír.
„Děkuji, děkuji, moc vám děkuji, hudba je pro mne všechno!“ řekl vzrušeným hlasem Jan Masaryk a hladově se vrhl ke klavíru, aby se třesoucími se prsty vášnivě zabořil do klaviatury a začal náruživě preludovat.
Podle Zorinových hodinek trvalo toto preludování skoro dvě hodiny. Už se setmělo a Zorinovi kručelo v břiše, protože ještě nevečeřel, když Jan Masaryk konečně vstal od klavíru, celý bledý a s tváří strhanou, jako by právě procitl z nějakého tíživého snu, takového, jaký se občas zdává kuřákům opia.
„Jste génius, pane ministře, skutečný génius. Jako soudruh Šostakovič,“ srdečně pochválil Zorin Masaryka.
„Génius? Pokud jsem génius, tak jen třetitřídní. Ten klavír si nezaslouží, aby u něho seděl takový diletant, jako jsem já. V tom spočívá tragédie mého života, miluji hudbu příliš na to, jaký jsem hudebník,“ povzdychl si Jan Masaryk a obrátil do sebe vodku, kterou mu Zorin promptně podal.
„Příliš se podceňujete, pane ministře. Pro nás máte nesmírnou cenu. Informace, které nám dodáváte, slouží dobré a správné, protože naší věci. Dalo by nám to hodně práce získat je, nebýt vás,“ usmál se po Zorin.
„Snad. Ale dělám to jen kvůli tomu klavíru, abych si na něj mohl zahrát. To, co tak miluji, mě i ničí. Je toho ve mně příliš dionýsovského. Otec byl apollinský typ, proto mě tak nenáviděl. Říkám vám, že skončím špatně, protože ani jinak skončit nemůžu, tato republika a tato doba už nepotřebuje lidi, jako jsem já,“ povzdechl si Jan Masaryk.
„Nahlížíte na sebe příliš přísně, pane Masaryku. My vás určitě budeme ještě nějaký čas potřebovat, nemějte strach. Chcete-li, můžete jezdit na Krym, abyste se zotavil, zařídím, aby vám tam byla přidělena dača. Chcete? Na Krymu je opravdu pěkně, i já tam mám daču a soudruh Stalin taky,“ nabídl Zorin Masarykovi daču na Krymu.
„Ano, máte pravdu, měl bych si trochu odpočinout, po tom všem, co se teď stalo,“ přikývl zamyšleně Masaryk.
„Nebojte, i klavír vám tam dáme, pane ministře. Můžete na Krym odjet třeba hned a o stravu nemusíte mít taky žádný strach, ta je v ceně,“ ujistil Zorin Masaryka a dodal, „mně se osobně se na Krymu nejvíc líbí právě nyní, v březnu. Ani nevíte, jak vám závidím, hned bych se tam taky rozjel.“
„Snad mi moře udělá dobře,“ přikývl Masaryk a podal Zorinovi ruku, „děkuji, už musím jít. Je pozdě, ještě se musím vykoupat a taky si před spaním zakouřit.“
„Tu máte, zakuřte si. Jsou stejné, jaké kouřili i naši vojáci v zákopech, když vyháněli nacisty z Ukrajiny, sám jsem je balil z machorky,“ vytáhl Zorin z náprsní kapsy zlaté pouzdro a nabídl Masarykovi cigarety.
„Děkuji. Když se nezabiju sám, tak mě zabije určitě to kouření,“ řekl Masaryk poněkud záhadně a vzal si od Zorina z jeho zlatého pouzdra pět nebo šest cigaret.
Pak už mu lokaj pomohl do kabátu a Jan Masaryk vyšel ven na ulici. Zhluboka se nadechl čerstvého studeného vzduchu a sedl do služebního auta, které na něho před sovětským velvyslanectvím čekalo.
„Domů,“ řekl Masaryk řidiči, když ztěžka dosedl na zadní sedadlo.
Auto se rozjelo k Černínskému paláci, jehož silueta se temně tyčila nad věčně vlhkou a kluzkou dlažbou Hradčanského náměstí, na které se Masaryk musel dívat den, co den, protože kromě služebního bytu už neměl vůbec nic, kdyby ho z tohoto bytu vyhodili, neměl by už kam jít, tak to dopracoval…
