Článek
Je pěkné a slunné letní dopoledne. Pěknější o to, že je nedělní a proto jej spousta lidí tráví v kostelích, kde se takřka na dotek přibližují, pomocí důmyslných, a to nejen dechových, cviků samotnému Bohu, který o nich ví naprosto vše, včetně toho, že ví i to, kdy bude konečně toužebně vyhlížený konec světa.
Je pěkné letní dopoledne. Dvojčata v New Yorku ještě pevně stojí na svém místě, protože uběhl teprve necelý dva tisíce a jeden rok od příchodu Krista na tento svět, ano, toho Krista, který zvítězil nad smrtí a který nás spasil a vykoupil, což pořád dokola oslavujeme.
Abychom to shrnuli, je pěkné letní dopoledne roku 2001. Zapínám rozhlasový přijímač, abych si poslechl svůj oblíbený pořad Škola života, který dávají na Praze, jak doteď nazývám stanici Český rozhlas Dvojka. Ale před samotnou Školou života, v níž účinkují Milan Lasica a Julius Satinský, běží v rádiu, takříkajíc, rozhovor s Jaromírem Nohavicou.
Píše se rok 2001 a tak se toho o spolupráci Jaromíra Nohavici se Státní bezpečností ještě zatím příliš neví, a neví se zatím příliš ani to, že Jaromír Nohavica není černobílou osobností, jak to dokázal nájemný historik Přemysl Houda ve své dobře zaplacené knize.
Řeč je o písničkách, protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Jaromír Nohavica rozebírá Krylovu píseň Jeřabiny. Činí tak erudovaně i fundovaně zároveň. Mluví o tom, že ve své verzi Jeřabin, která pak i v éteru zazní, akcentuje mnohem víc, na rozdíl od Kryla, hudební vlivy z Oděsy, přístavního města, tedy, že hraje tuto píseň tak, jak by se nejspíš hrála v Oděse, kterou tu a tam bombarduje Putin, od něhož Jaromír Nohavica převzal Puškinovu cenu (a na tom, že je Puškin velký básník, se jistě shodneme všichni).
Nakonec v tomto rozhovoru padne otázka, zda se Jaromír Nohavica považuje za básníka.
Na tuto otázku Jaromír Nohavica upřímně odpoví, že se za básníka nepovažuje, protože je písničkář a básníci jsou mnohem výš nad ním…
Tato slova vyřkl Jaromír Nohavica takřka před čtvrt stoletím, přičemž písně, které tvoří tvrdé jádro jeho dlouho dopředu vyprodaných koncertů, jsou ještě staršího data, jejich věkový průměr je, řekněme, hodně přes třicet let.
„Nepovažoval-li se Jaromír Nohavica za básníka tehdy, kdy už byly na světě jeho nejznámější písně, můžeme jej považovat za básníka nyní, po čtvrt století, nebo, můžeme jej dokonce považovat za našeho největšího básníka?“ ptám se.
A považuje se za největšího básníka i sám Jaromír Nohavica čtvrt století poté, kdy o sobě prohlásil, že není básník, ale písničkař?
Na tuto otázku ovšem nemůžu dát žádnou odpověď, na tuto otázku by nejspíše nemohl dát odpověď ani Přemysl Houda, na tuto otázku může dát odpověď jen sám Jaromír Nohavica.
Řekne-li on sám, že je naším největším básníkem, pak jím nesporně je…
