Článek
Ne, že by nebyl Karel Gott, dej mu jeho jmenovec věčnou slávu, skvělý zpěvák, jehož hlas doprovázel nejen do práce hned několik generací našeho národa.
I někdejší veksláci, dnes už důchodci živořicí s minimálním důchodem, o něm mluví s úctou, když ho potkávali před pražskými Tuzexy, kam chodil Karel Gott v osmdesátých letech nakupovat, protože mu ani nic jiného, nezbývalo stejně jako Havlovi a většině chartistů (zatímco legenda undergroundu Egon Bondy musel chlastat za svoje!)
Ale přesto se u nás našel jeden lepší zpěvák než Karel Gott.
A tímto zpěvákem byl Josef Zíma, kterému se taky, mnohem důvěrněji, říkalo náš Pepíček Zíma.
Můj názor je zcela objektivní, protože jsem oba zpěváky slyšel zpívat na živo.
Karla Gotta v roce 1989 v Lucerně, kde slavil své padesátiny a Josefa Zímu na jedné vesnické svatbě.
A ten rozdíl byl do uší bijící.
Přiznejme si, že Karel Gott dosáhl svého uměleckého vrcholu někdy v roce 1974 či 1975. Pak už to bylo jedno velké nafouklé nic, jež mělo jediný účel a to zajistit trvalý a nepřetržitý přísun valut Ladislavu Štaidlovi. Ne náhodou dosáhl Karel Gott největší popularity v Německu a v Sovětském svazu, respektive v Rusku, tedy v zemích s abnormálně vyvinutou slabostí pro sladkobolný romantický kýč.
To, co předváděl Karel Gott ve třech závěrečných dekádách své kariéry, to byla prostě jedna velká mizérie, jež byla o to smutnější, že Karel Gott byl jinak opravdu dobrý zpěvák a jeho hlas měl, na svou dobu, velmi nevšední barvu.
Ale když tenkrát, na oné vesnické svatbě v útulném, svépomocí zbudovaném kulturáku, Josef Zíma spustil: „Kdyby ty muziky nebyly!“, každý hned cítil, že to je příval té nejpoctivější muziky, že tady nikdo neschovává naprostou prázdnotu za svůj, jinak jistě výjimečný hlas, každý cítil, že tato muzika, a tedy i zpěv, má ten nejpevnější grunt a to je to, co je u každé muziky to nejdůležitější a to je i to, v čem Josef Zíma vysoce převyšoval Karla Gotta.
„Pche, vždyť je to jen pitomá dechovka!“ namítne možná někdo.
V tom případě mu musím oponovat: „Ne, není to pitomá dechovka, je to naše dechovka!“
Rádo se totiž zapomíná, poslední dobou snad i záměrně, že náš národ v době svého obrození nebyl formován a povzbuzován ke svému sebeuvědomění anglosaskými hity, na jejichž coververzích si Karel Gott víceméně postavil svou kariéru, ale právě dechovkou, jejímž králem byl Josef Zíma.
A jste-li Češi, nejste-li žádní odpadlíci, nejste-li Němci, či nejste-li Rusové, musíte to taky cítit, musíte cítit, stejně jako já, že Josef Zíma je zpěvákem vašich srdcí, musí vám v hlavách znít ne píseň o tom, že byste chtěli být věčně mladí, ale píseň o tom, že kdyby ty muziky nebyly, měli byste dávno už tři vily…
