Článek
Alexandr Vasilijevič byl jedním z těch vážených mužů, kteří byli v Kremlu, který je pro nás, Slovany a rusofily obecně totéž, co je Boží hrob v Jeruzalémě pro křesťany, jako doma. Nebylo tedy žádným rouháním, když jsem na něho nahlížel tak, jako nahlíží křesťané na apoštoly, tedy ony muže, kteří věrně provázeli samotného Krista při jeho pozemské pouti (samozřejmě vyjma Jidáše, ale zrádci ve vlastních řadách se najdou všude).
Ano, nemohlo být pochyb o tom, že Alexandr Vasilijevič, celým jménem Alexandr Vasilijevič Alexandrov, je apoštolem, který šíří víru ve svaté Rusko mezi pohany, kteří se dosud vzpouzejí uvěřit tomu, že Rusko je Kristus národů a tím si koledují o věčné zatracení.
To však naštěstí není můj případ, protože já jsem v Rusko uvěřil, a tedy nebudu navěky zatracen, spálen v ohni jaderné apokalypsy, které přijde o soudném dni, kdy proběhne poslední bitva mezi Ruskem, Kristem národů a Antikristem, po níž se Moskva stane nejen třetím Římem, ale i Novým Jeruzalémem, hlavním městem Božího království, v němž budeme žít my všichni rusofilové ve věčné blaženosti.
Kolem toho se ostatně točil i můj poslední rozhovor s Alexandrem Vasilijevičem. Původně jsme měli pít při tomto našem rozhovoru čaj.
Ale samovar se porouchal a po hodině, kdy se ho marně pokoušel opět zprovoznit, mávl Alexandr Vasilijevič rukou, řka: „K čertu s ním, starým krámem! Dáme si vodku! Mám ji od švagra, žije na Sibiři. Nikdy jste určitě nepil lepší samohonku!“
Alexandr Vasilijevič nalil do sklenic, které jsme měli původně na čaj, vodku a pronesl slavnostní přípitek: „Smrt fašistům!“
„Smrt fašistům!“ opakoval jsem po něm a obrátil, stejně jako on, vodku do sebe.
Musím říct, že lepší samohonku jsem opravdu ještě nikdy nepil, tak dokonale a přesně tato samohonka vystihovala vyspělost ruské civilizace, jež se může pochlubit řadou naprostých géniů, které vyprodukovala, např. Trofimem Lysenkem.
Já už jsem nepil, ale Alexandr Vasilijevič si dal ještě dvě sklenice, takže lahev na stole byla vmžiku prázdná, takto do sebe obrátit skoro celou flašku vodky by dokázal snad už jen strýc Burčák.
„Není větší a vyspělejší civilizace než té naší ruské,“ pronesl Alexandr Vasilijevič, když se takto občerstvil. „Řekněte mi, která civilizace dokázala, s naprosto primitivní nástroji, vybudovat egyptské pyramidy tak, jako to dokázala civilizace ruská?
Řekněte mi, v které jiné civilizaci si čtou burlaci na Volze v originále Ovidia, který byl ostatně taky Rus?
A řekněte mi, která civilizace má tak vyspělý balet, jako civilizace ruská?
Víte, kolikrát jsem viděl už Labutí jezero v provedení petrohradského baletu?
Už nejmíň tisíckrát!
A pak, že jsme my, Rusové, národem stepních barbarů!
Copak by mohli mít stepní barbaři tak vyspělý balet?
A proto musí být Západ zničen!
Proto, že pohrdá Ruskem, jeho kulturou, jeho vyspělou civilizací! Musí být zničen z téhož důvodu, z jakého důvodu zlikvidoval Hospodin zkažené pronárody a z jakého důvodu zlikvidoval Stalin Ukrajince!
Z toho důvodu, aby zkažený Západ nezkazil Rusko svou bezbožnou modloslužbou!
Každý Rus, který se ocitne na Západě, se okamžitě začne chovat jako zvíře, protože se okamžitě zkazí. I Dostojevskij se na Západě zkazil. V Rusku byl svatý muž, ale na Západě prošustroval v Monte Carlu celý svůj majetek!
Proto musíme Západ zničit, aby nás nezkazil, Vždyť já sám mám na Západě deset vil a tři luxusní jachty, a přitom tady u nás v Rusku nechodím div ne v láptích a dvakrát za rok se plazím po kolenou přes celé Rudé náměstí, abych se vykoupil ze svých hříchů!
To oni mě zkazili, fašisti! Fašisti, kteří neuznávají velikost Ruska, kteří pořádají křížové výpravy do Ruska, jako je kdysi pořádal Západ do Palestiny!
Chtějí nás zničit, protože ruský svět je světem míru a pokoje, ale oni potřebují válku!
A my je zničíme! Celý svět bude ruským světem, protože k tomu nás povolal Bůh!
Nebude žádný Západ, bude jen Rusko, vyspělé Rusko, Boží království na zemi.
Chcete si odpálit raketu?“
Alexandr Vasilijevič se na mne tázavě podíval. Jeho nabídku nešlo odmítnout, protože snem každého rusofila je zničení prohnilého Západu, který bez přestání ubližuje Rusku už jen tím, že neuznává jeho velikost a odmítá s ním jednat o míru.
„Velmi rád!“ vypískl jsem radostí, že i já si odpálím raketu na banderovce.
„Tak pojďte se mnou,“ řekl Alexandr Vasilijevič a vedl mne chodbami Kremlu do jakéhosi bunkru, odkud se odpalovaly rakety.
„To je host! Chce si odpálit raketu!“ řekl přítomným ruským lidem, načež mne posadil do jednoho z uvolněných křesel. „Zmáčknutím toho tlačítka odpálíte raketu.“
Zmáčkl jsem tlačítko a zeptal: „Na co jsem tu raketu odpálil? Na nějaký obytný dům plný fašistů?“
„Odpálil jste jí na školku,“ vysvětlil mi muž, v jehož křesle jsem seděl.
„Na banderovskou školku? Opravdu jsem tu raketu odpálil na banderovskou školku?“ stěží jsem zadržel svou radost, že se mi podařil tak skvělý zásah.
„Na naši školku,“ usmál se ten muž.
„Na ruskou školku? Odpálil jsem raketu na ruskou školku, proboha?“ obrátil jsem se s úlekem na Alexandra Vasilijeviče.
„Ano, na naši školku,“ usmál se Alexandr Vasilijevič a položil mi ruku na rameno. „Víte, svatá válka proti Západu se neobejde bez obětí. A čím víc těch obětí je, tím je naše válka svatější, rozumíte?“
Samozřejmě, že jsem rozuměl, protože jsem rusofil a měl proto ještě větší radost, než kdybych zasáhl banderovskou školku.
To bylo moje poslední setkání s Alexandrem Vasilijevičem. Ráno ho našli vypadlého z okna. Ale tentokrát to byla opravdu nešťastná náhoda, protože okno, z něhož Alexandr Vasilijevič vypadl, nebylo zasklené. No, ono to vlastně ani nebylo okno, protože okno mívá i většinou rám…
