Článek
Už je to tři dny, co nemohu odtrhnout oči od vánoční fotografie paní Dagmar Havlové oděné do nádherné, nejspíše vínově rudé slavnostní róby. Něčím mne ta fotografie fascinuje a já se marně snažím přijít na to, co to je.
„Dyť už to máš zase studený!“ kárá mě manželka, která mi v pravidelných intervalech nosí jídlo, jehož se ale ani netknu, protože mám oči jen pro paní Dagmar Havlovou.
„Dej mi pokoj s nějakým žrádlem!“ odbudu manželku hrubě, protože v takovémto konkrétním případě je sebevětší hrubiánství zcela na místě, i kdyby mi uvařila kdoví co dobrého.
„Co na ní, proboha, vidíš, na herečce?“ naštve se manželka a hystericky, protože jinak než hystericky to neumí, se rozkřičí, „facelift, botox, permanentní make-up atd. Vše ve větší míře než je zdrávo. Nemá už ani mimiku v obličeji. Jak se říká. Všeho moc škodí. Neumí stárnout s grácií. Jak tohle může někdo porovnávat s krásou!?“
Ale já už mlčím, nereaguji na to hysterické kvičení moji manželky, s tím ať se jde bodnout na sociální sítě!
Moji mysl plně zaměstnává paní Dagmar v červené róbě u vánočního stromečku. Studuji detailně do všech detailů každý pixel této fotografie a dvojnásob důkladně studuji ty pixely, které tvoří obličej paní Dagmar Havlové.
Trvá to celé minuty, než prozkoumám každý jednotlivý pixel. Ale čas pro mne přestal existovat, zhroutil se, proměnil se ve věčnost, v níž reálně existuje jen to, co je nestvořené, a v níž jsem se rozpustil i já, stávaje se rovněž nestvořeným!
A tak konečně docházím k nejvyššímu poznání toho, co je na této vánoční fotografii paní Dagmar Havlové tak pozoruhodného, tak prazvláštního, tak atraktivního, že jsem se od ní nemohl odtrhnout po celé tři dny od toho osudového okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil na Instagramu (ještě že ne na Onlyfans!).
„Ta Havlová na té fotce není z tohoto světa, protože je nestvořená, všechno je nestvořené, ona, já, každičká elementární částice!“ stihnu ještě vykřiknout krátce před tím, než celý vesmír tiše a bez jakéhokoliv rachotu či světelného záblesku imploduje, včetně temné hmoty a manželky, která mi zase nese jakési jídlo, protože nikdy nemyslela na nic jiného než na vaření, indukční plotna, u které pořád stála, to byl celý její život a celý její svět, a pak už nic, jen jedno velké a nekonečné prázdno, absolutní vakuum…
