Článek
Jsem silně vlasteneckého založení, a proto mne nijak nenadchlo, když jsem byl pověřen, abych jako úřední osoba uspořádal pozůstalost po jednom mladém advokátním koncipientovi, který se věnoval i psaní poezie a který náhle zesnul v Litoměřicích.
Nebyl jsem tím nadšen, protože Litoměřice jsou silně německé město a vždy, když na ulici zahlédnu německý obličej, nebo zaslechnu útržek nějaké německé věty, udělá se mi silně nevolno a z toho důvodu nepatří Litoměřice k mým oblíbeným městům.
Ale co se dalo dělat?
Vypravil jsem se tedy do Litoměřic, kde v nuzném příbytku nebohého mladého muže na mě už čekali dva pánové, též úřední osoby jako já.
„Vítáme vás,“ přivítaly mě hezky česky a pak jedna z nich, místní notář, ukázala na štos časopisů, který ležel na stole, „to je všechno, co po něm zůstalo. Tedy kromě několika básní. Jsou to německé pornočasopisy s tím nejtvrdším pornem, jaké existuje.
Bůhví, kde to sehnal!“
„Ukažte, pánové, podívám se na to, když dovolíte, trochu se v tomto vyznám,“ řekl jsem a začal listovat časopisy.
„Nic takového jsem ještě nikdy neviděl, přiznávám,“ řekla druhá úřední osoba, jež byla z místního soudu.
„Já taky ne,“ řekl jsem, když jsem časopisy prolistoval, „pánové, čestně prohlašuji, že máme co dělat s nejvzácnější sbírkou německých pornočasopisů na území Českého království. Jedná se o velmi vzácné kousky, něco takového už se nevidí. Věřte mi, že tyto časopisy mají nesmírnou cenu.“
„Jste si tím jistý?“ zeptal se nedůvěřivě notáře.
„Ano, jsem si tím zcela jistý,“ odpověděl jsem a pokračoval, „něco takového mohla vybudovat a shromáždit vskutku jen bytostně romantická duše. Račte si všimnout, pánové, že všichni muži v těchto časopisech mají knír, který je skutečný a všechny ženy jsou, takříkajíc, čistě přírodní, nevidíme na nich nic umělého, nehledě na to, že jejich těla nejsou nijak potetována.
Nejsem nijak umělecky založený člověk, ale z toho všeho, co vidím v těchto časopisech, na mě dýchá čistá, ničím nefalšovaná romantika. Tyhlety německé pornočasopisy jsou hotový poklad.“
„Hotový poklad, říkáte?“ pokýval hlavou soudní úředník a pak dodal, „já zase sbírám japonské umění šunga, tohle není nic pro mě. Takže to mám taky zařadit do pozůstalosti?“
„Samozřejmě,“ přikývl jsem a tím bylo vše skončeno, protože nic jiného se v tomto příbytku nenacházelo.
Jeden z těch německých pornočasopisů mám ve svém držení, vzal jsem si ho v tehdy nestřežené chvíli a strčil pod plášť ještě dřív, než byl zanesen do úředního seznamu, takže se na tuto drobnou krádež dodnes nepřišlo.
Když je venku pošmourno, vydržím si jej prohlížet celé hodiny. Jestli byla k něčemu celá ta epocha romantismu vůbec dobrá, pak jsou to tyto německé pornočasopisy, které byly zachovány pro naši, tak hektickou a pragmatickou dobu, nezpochybnitelnou zásluhou vůdčího básnického představitele této dávno již minulé epochy, jehož nejslavnější báseň si snad někdy v budoucnu rovněž přečtu, zdá se, že i já mám v hloubi duše skryto přece jen cosi romantického…
