Článek
Na Vánoce jsem se vždy těšil nejen proto, že si při nich připomínám, a nejen já, samozřejmě, příchod Spasitele na tento mizerný svět plný utrpení, na svět, ve kterém nás Fialova vláda ožebračila a připravila úplně o všechno, ale na Vánoce jsem se vždy těšil i proto, že byly pro mě cosi jako pravá domácí zabíječka, byť v soft verzi.
Kdo se někdy účastnil domácí zabíječky, jistě ví, o čem mluvím a Vánoce byly obdobou domácí zabíječky, jen místo vykrmeného prasete hrál hlavní roli kapr, podotýkám, že náš český, domácí kapr, chutný a vynikající stejně tak jako čerstvě ugrilované vodňanské kuře.
Když se začal advent, zmocnilo se mne vzrušení, které jsem sotva dokázal potlačit. V souladu s adventní tradicí jsem sice zklidnil svůj tep na pouhých třicet úderů srdce na minutu, ale vzrušení jsem pociťoval stále a toto vzrušení rostlo každým dnem, jak se blížil nejen samotný příchod Spasitele, ale především příchod prodavačů kaprů s jejich ikonickými káděmi.
Chodil jsem pořád dokola kolem míst, kde tyto kádě stávaly a těšil se jako malé dítě na její studenokrevné obyvatele. A pak se jednoho rána, ještě za tmy, jako na povel někoho neviditelného kádě objevily a nákladní auta s bodrými šoféry přivezla po Spasiteli druhé nejdůležitější aktéry Vánoc, naše české kapry.
Ó všemohoucí Bože na nebesích, který jsi obětoval svého jednorozeného Syna, abychom žili věčně, vykoupeni ze svých hříchů, nikdy nezapomenu na ten pocit, který se mne pokaždé zmocnil, když jsem ponořil své ruce do kádě a dotkl se těch rybích těl, která v nich byla na sebe namačkána!
Ten pocit, nekonečně slastný a zároveň plný naděje, kterou nám přinesl náš Spasitel, bych přál zažít každému!
Znalecky jsem v té ledové vodě ohmatával kapry, důkladně zkoumal každou jejich šupinu, každý čtvereční centimetr jejich kůže, byli-li bez šupin, takže to trvalo mnoho hodin, než jsem ukázal na konkrétní rybu a zvolal: „Toho mi dejte, ten má v sobě kýbl mlíčí!“
„Hned to bude, šéfíku!“ vzal hbitý prodavač podběrák, vylovil kapra a hodil ho váhu, „tři kila dvacet, můžu to tak nechat?“
„Tři padesát! Za to mlíčí mi to stojí!“ řekl jsem hrdě a vítězoslavně se rozhlédl kolem sebe.
„Mám vám ho zabít?“ otázal se prodavač a v jeho hlase nebylo nic podbízivého, když dodal, „mám tady moc pěkné igelitky bez potisku, dobře se vám ponese.“
„Ne, děkuji, zabiji si ho sám!“ řekl jsem a strčil si kapra pod kabát, aby mi cestou domů nevyklouzl a nerozbil si hlavu o asfalt.
Lidé se přede mnou uctivě rozestupovali, mnozí mne obdivně plácali po zádech, našli se takoví, kteří se neubránili obdivným slovům: „Zabije si kapra sám, to já bych nikdy nedokázal!“
A pak přišel ten den, kdy se narodil Spasitel, a já vzal do ruky sekáček a dal kaprově existenci požadovaný smysl, totiž učinil jsem ho slavnostním pokrmem na štědrovečerní tabuli. A nikdy se nestalo, abych se krutě zmýlil, pokaždé měl kapr tolik mlíčí, že jsem ho část mnohokrát daroval sousedům.
„To jste moc hodný, zrovna nám trochu mlíčí pochybělo, tady máte cukroví, šťastné a veselé!“ přáli mi sousedé šťastné a veselé.
Ano, kapra jsem si v den příchodu Spasitele na tento svět zabíjel vždy sám. Zabíjel jsem ho humánně, jediným švihnutím sekáčku speciálně k tomu určenému. Snad kapr trpěl v kádi a trpěl i ve vaně. Ale o tom Vánoce přece jsou. O tom, že se skončilo naše utrpení, jelikož se narodil Spasitel.
A to jsem taky, přesně v duchu poselství Vánoc dělal, ukončil jsem kaprovo utrpení a učinil jej hlavní a taky zbožně uctívanou ozdobou štědrovečerního menu.
A s tím je teď, lidé drazí konec!
Vánoce už nikdy nebudou, co bývaly!
Spasitel přišel na tento svět, a čím nasytíme to děťátko v jesličkách?
Mraženým kaprem, kterého jsme ani vlastnoručně nezabili?
Chce se mi z toho zvracet!
Ó všemohoucí Bože, potrestej nás svým spravedlivým hněvem za to, že už na Vánoce nesmíme nakupovat živé kapry, potrestej nás bídou a hladem, nejlépe tak, že Fiala zase vyhraje volby, to bude ten nejkrutější trest pro nás hříšné!
