Článek
Stalin se většinou vracel z práce domů velmi unavený a to ještě pozdě večer, takže si ani příliš neužil svoji rodinu.
„Zatrolená revoluce, docela mě okradla o všechen volný čas. Ani na ty ryby nemůžu chodit, jako obyčejní pracující, když jim skončí sobotní dobrovolná směna v továrně,“ stěžoval si často po příchodu své manželce, která mu rukou pročesávala jeho husté vlasy.
„Jaké máš husté vlasy! To se vůbec nedá srovnat s Leninem! Jen Trockij má z celého politbyra hustější vlasy než ty!“ plesala nad Trockého vlasy Stalinova manželka.
Stalin na to nic neříkal, ale jednoho večera, když mu manželka zase připomněla, že má Trockij hustší vlasy než on, chytl Stalin manželku za ruku, přitáhl ji k sobě a zašeptal: “ Ten tvůj Trockij už není předsedou revoluční vojenské rady a ani velitelem Rudé armády, abys věděla. Zítra ráno se to v Pravdě dozví celá země, všechen pracující lid.“
„Ježíšikriste, co se stalo?“ vykřikla Stalinova manželka a celá se roztřásla.
„Dnes jsme na politbyru Trockého odvolali z jeho funkcí. Já jediný jsem byl proti, ale Bucharin s Kameněvem a Zinovjevem mě přehlasovali. Jednali jsme o tom celý den.
Jen si to představ!
Bucharin řečnil o tom, že je nutné Trockého odvolat, celých pět hodin bez přestávky.
Až jsem mu musel říct: ,Soudruhu Bucharine, vezmi, prosím, na zřetel, že jsou tady mezi námi i tátové od rodin. Už tě posloucháme pět hodin a doma na nás zatím čekají naše ženy a naše děti, které se ptají, kde je táta.
A co jim mají naše ženy říct?
Že poslouchají na politbyru soudruha Bucharina?
Dle mého mínění se soudruh Trockij ničeho špatného nedopustil a své funkce opouštět nemusí. A pokud udělal v dobré víře nějakou chybu, všichni jsme přece jen lidé, tak už prosím tě, přestaň řečnit, ať můžeme jít domů. Vždyť už tady sedíme celý den, ani okno jsme si na chvíli neotevřeli‘.
To jsem Bucharinovi řekl rovnou do očí a on dostal na mě takového vzteka, že přemluvil Kameněva a Zinovjeva, aby hlasovali pro odvolání Trockého, i když mi původně slíbili, že budou hlasovat stejně jako já, bůhví, co jim za to slíbil.
Nemohl jsem nic udělat, ti tři strhli na svoji stranu celý ústřední výbor.
Chudák Trockij, co teď s ním bude, kam se vrtne?“
Stalin domluvil, ale jeho žena si věděla rady.
„Mohl by mi pomáhat v domácnosti. Domácí práce mu vždy šly a taky nádherně vyšívá monogramy. Jsem na všechno sama, na celou domácnost, to by snad šlo, prosím!“ chytla Stalina za jeho ruku manželka.
„To by snad šlo. Může spát v tom pokoji, co je vedle naší ložnice, stejně je prázdný. Nechám ho vymalovat, ať se tam Trockému líbí,“ přikývl Stalin.
„Ano, necháme ho vymalovat. Hned zítra seženu vápno a taky nějakého malíře pokojů, musí být v Moskvě nějací malíři pokojů. A když ne, tak nechám nějakého přivézt z Leningradu. Určitě se bude u nás Trockému líbit, máme tu čisto a útulno, a taky tu panuje rodinná atmosféra,“ zatleskala Stalinova manželka nadšeně.
Ale Stalin už spal. Zmohla ho únava. Spal vsedě a usmíval se ze spaní. Zdálo se mu, že je v milovaném Baku, kde kdysi vyloupil banku, a chytá ryby. Baku měl Stalin mnohem raději než Moskvu, protože v Moskvě bylo Leninovo mauzoleum, nebýt Naděždy Krupské, už by ho dávno nechal zbořit a místo něj by tam bylo dětské hřiště.
Pískoviště, pár průlezek a taky by nechyběly houpačky natřené na zeleno, protože červenou barvu Stalin bytostně nesnášel.
