Článek
Už ani nevím, kdo mě do Rudolfina dostal.
Možná to byl Bolek Polívka, možná mi řekl: „My, Valaši, si musíme pomáhat, jdeme!“
Pak, když jsme vcházeli do Rudolfina, předstíral, že má něco s nohou, kulhal a já jsem ho podpíral.
Možná jsem se dostal do Rudolfina právě takto, protože Karel Gott už nežije, ten mě do Rudolfina dostat nemohl a Ringo Čecha zase nepozvali, ačkoliv je taky herec.
Když jsme vešli dovnitř, Bolek Polívka okamžitě přestal kulhat a někam zmizel, měl zde přece spoustu známých.
Takto opuštěný rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl samé celebrity.
Než jsem se nedál, jedna z těch celebrit se přitočila ke mně a docela nenuceně, jako bychom se znali už spoustu let, mi nabídla cigaretu: „Zapálíš si? Barťák to tak chtěl!“
„Jasně,“ přikývl jsem a nechal si zapálit cigaretu.
Jednou jsem z ní potáhl a už u mne byla další celebrita, tentokrát s flaškou becherovky a ptala se mě: „Cvakneš si? Barťák to tak chtěl!“
„Jasně,“ přikývl jsem a cvaknul.
Ale to už u mně byla další celebrita a nabízela mi cigaretu, ačkoliv jsem tu první zdaleka nedokouřil: „Zapálíš si? Barťák to tak chtěl!“
„Jasně!“ řekl jsem a nechal si zapálit druhou cigaretu.
Ale to už mě byla další celebrita s flaškou, ve které byl rum Republika a ptala se: „Cvakneš? Barťák si to tak přál!“
„Jasně!“ řekl jsem a cvakl si.
Nebyl jsem v Rudolfinu ani hodinu a už jsem si dvacetkrát zapálil a dvacetkrát cvakl, protože to tak Barťák chtěl, a to byl pořád jen začátek smutečního mejdanu, takovýchto hodin jsem měl před sebou ještě víc než dost.
Ale neporazilo mě to, jsem už na takovéto rychlé a nekompromisní starty smutečních mejdanů docela zvyklý, když nás opustil Václav Havel a nadešel čas posledního rozloučení, bylo to zrovna tak, i když jsem byl tehdy o pár let mladší, i když jsem byl tehdy ještě pořád jen takový cucák, který je rád, že vydrží stát na nohou do půlnoci, kdy je nebe temné a beze hvězd.
