Článek
Nemohl jsem se dočkat, až si vystojím dlouhou, takřka nekonečnou frontu před mauzoleem na moskevském Rudém náměstí a vstoupím do jeho sakrálního prostoru, abych spatřil na vlastní oči nový exponát, který tam přibyl docela nedávno.
Čekal jsem den, pak druhý a na úsvitu třetího dne přišla konečně i na mě řada, a tak jsem se v posvátné bázni ocitl před dvěma bohatě prosklenými katafalky, u nichž se všichni neustále horečnatě křižovali a klaněli až k zemi.
„Jak jim to spolu sluší, těm dvěma Vladimírům!“ div jsem nevykřikl ohromením z toho, jak to těmto dvěma exponátům v prosklených katafalcích sluší, jak jim to spolu ladí, dokonce i obleky a vyleštěné boty měli naprosto stejné.
Aby jim to taky neladilo, když se oba dva zasloužili o mír, když oba dva ukončili válku!
Ten první Vladimir tak, že vydal Dekret o míru, kterým tento Vladimír definoval principy mírového soužití mezi národy (z čehož ovšem bylo pochopitelně vyňato sovětské tažení proti Polsku, kterému velel slavný maršál Tuchačevskij, jelikož nešlo o válku, ale jen o speciální vojenskou operaci proti polským nacistům a fašistům).
A ten druhý Vladimir se zasloužil o mír tak, že už prostě nebyl, čímž sám odstranil prvotní příčiny této války, protože sám na sebe aplikoval výrok velikého Stalina: „Není člověk, není problém!“
A kde není problém, tam není ani válka!
Ale sotva jsem se stačil před oběma exponáty poklonit a pokřižovat, službu konající příslušníci FSB mě jemně s mnohými omluvami vystrčili ven, protože na mé místo před prosklenými katafalky se tlačili další a další lidé, kteří se chtěli poklonit dvěma Vladimirům, mírotvůrcům.
Venku jsem se nadechl čerstvého vzduchu, který voněl mírem takřka až k slastnému zalknutí.
Málo platné, takový vzduch, kterým se můžete udusit od samí blaženosti, nenajdete nikde jinde na světě, takový vzduch mají na Rudém náměstí před tamním mauzoleem se dvěma Vladimiry, kteří za sklem svých katafalků vypadají skutečně jako živí…
