Článek
„To musíš vidět, ty vole, to jsou kozy mlýnská kola od žebřiňáku. Pořád jí rostou a prý to nejde zastavit, já to sleduji každý den, když stará usne! Koukej ty, vole, vydělává na tom těžké love!“ ukazoval mi jeden můj známý ve svém chytrém, a jiné než chytré mobily snad už ani neexistují, video nějaké ženské, která měla opravdu obří poprsí a to před kamerou svého mobilu všelijak nakrucovala, aby vynikly jeho gigantické rozměry.
Pokud vím, je znám jeden takový případ i z naší lidské historie.
Stejný problém měla i ruská carevna Kateřina Veliká. Prsa jí pořád rostla a nic se s tím nedalo dělat.
A tak jednou, když byli zase spolu v posteli, říká Kateřina Veliká knížeti Potěmkinovi: „Můj milý, sám vidíte, jak mi pořád rostou a rostou. A stejně tak musí růst i moje ruská říše, protože my, Němci, už jsme takoví, že potřebujeme stále větší a větší životní prostor.
Byl byste tak laskav, můj milý, a připojil k Rusku Krym, ať Rusko taky roste?“
„Samozřejmě, Vaše blahorodí, udělám všechno, co je v mých silách, aby k našemu Rusku byl připojen i Krym, jak si přejete. Hned se do toho pustím,“ odpověděl kníže Potěmkin a opravdu se začal kvapně oblékat do svého hedvábného spodního prádla.
A od té doby je Krym ruský a bude ruský na věky věků, protože Krym je pro Rusy tím, čím je pro Židy Jeruzalém.
Puškin chtěl o tom napsat rozsáhlou poemu, ale než se k tomu dostal, byl, ač výtečný střelec, zastřelen v čestném souboji a proto cena udělovaná za šíření ruského míru a přátelství nese právě Puškinovo jméno.
Natalia Puškinova, vdova po básníku, našla pak asi za dva roky tři veršový náčrtek tohoto velkolepého díla, který zněl takto (překlad Jaromír Nohavica): „Prsa carevny se zvětšují a zvětšují, i matička Rus se zvětšuje a zvětšuje, bůhví, kdy tomu všemu bude konec!“
Tolik tedy Puškin.
Video, respektive videjko, které mi ukazoval můj známý, jsem si prohlédl až do konce, což se mi nestává dost často, i když mělo skoro půl minuty. Pak jsem si pečlivě do paměti svého mobilu uložit odkaz na tu ženskou, abych ji taky, jako milióny šílících chlapů po celém světě, mohl sledovat.
Ale ne kvůli těm obřím prsům, to určitě ne. Ale proto, abych zjistil to, co se nepodařilo zjistit Puškinovi, kdy tomu všemu bude konec.
A jednou tomu snad konec musí být, lidská inteligence není přece nekonečná, někde musí mít své definitivní nepřekročitelné hranice…
