Článek
Nikdo snad už v dnešní době, v jednadvacátém století léta Páně, nepochybuje o tom, že Ježíš Kristus skutečně existoval, respektive stále skutečně existuje, nacházející se nyní fyzicky v království svého Otce, kde se pečlivě chystá na svůj opětovný příchod sem k nám, do našeho lidského světa, v němž neustále bojujeme o svůj holý život.
Nikdo o tom nepochybuje, protože kdyby Ježíš Kristus skutečně neexistoval, byl by to pořádný průšvih, nepředstavitelný malér. Nebyli bychom spaseni, nežili bychom věčně, neměli bychom žádnou naději, prostě byl by to absolutní konec.
Ale ještě větší, a to především reputační, průšvih by to byl pro Boha samotného.
„Jak bychom mohli mluvit o Bohu, který neposlal na svět svého jednorozeného Syna a následně ho neobětoval, aby nás spasil, jako o Bohu milosrdném, milujícím nás bezpodmínečnou láskou?“ ptám se a je to opravdu tak.
Kdyby Bůh na svět neposlal svého jednorozeného Syna a následně ho neobětoval, abychom i my mohli žít věčně, sotva bychom o takovém Bohu mluvit jako milosrdném a milujícím. I proto Ježíš Kristus skutečně existoval, protože Bohu ani nic jiného nezbývalo, než zplodit nemanželského Syna, protože nemohl nijak jinak vyřešit tu prekérní situaci, kdy nás všechny zatížil prvotním hříchem a při vyhánění prvních lidí z ráje ještě navíc prohlásil, že člověk nebude žít věčně.
A jelikož nepochybujeme o tom, že Ježíš Kristus skutečně existoval a že skutečně byl, respektive stále je, Boží syn, musíme naopak silně pochybovat o tom, zda tento skutečný Ježíš Kristus uměl vůbec číst a psát, jak by se ostatně na Spasitele snad i slušelo a patřilo.
Ano, je to poněkud zvláštní, že po někom, pro náš život a pro naši spásu tak důležitém, nezůstal na tomto světě jeden jediný písemný doklad.
Všechny hlášky Ježíše Krista jsou samozřejmě slovo od slova přesně uchovány v evangeliu, ale přesto je otázkou, proč vlastně Ježíš všechno svoje tzv. učení nesepsal rovnou sám, už jen pro jeho lepší uchování a samozřejmě taky efektivnější šíření nejen po Svaté zemi, ale i po celém světě, to znamená zeměkouli?
Slavné je například Ježíšovo kázání na hoře, jemuž se ovšem písemné podoby dostalo až mnoho let poté, co Ježíš zvedl kotvy a vystoupal na nebe.
Ale Proč si Ježíš toto své kázaní nezapsal sám, a proč takových zásadních kázání nepronesl a do písemné podoby nepřevedl aspoň dalších sto?
Pokud by Ježíš sepsal všechny svoje hlášky, včetně podobenství, sám, sotva by mohl někdo zpochybňovat pravost takových písemných dokumentů a především by sotva mohl zpochybňovat i to, že v těchto textech je nám Bohem zjevena Pravda, jelikož jejich autorem by byl sám Ježíš Kristus.
Evangelium bylo sepsáno evangelisty, ale proč nebylo o pár desítek let dříve sepsáno samotným Ježíšem Kristem, tedy aspoň ty části, které obsahují přímo Ježíšovy výroky a historky z Ježíšova života?
Jak se například dozvěděli evangelisté o tom, že byl Ježíš pokoušen Ďáblem, když tomuto pokoušení byl přítomen jen Ježíš Kristus a Ďábel, a potom nikdo jiný?
Vyprávěl o tom Ježíš apoštolům, kteří to pak předali dál?
Proč ale potom nevyhotovil sám Ježíš Kristus o tom písemný zápis, proč toto pokoušení nepopsal do nejmenšího detailu, abychom věděli, co přitom cítil, co se přitom odehrávalo v jeho, tedy de facto Božím nitru?
Bylo to snad proto, že neuměl psát a tedy dost možná i číst?
To je ovšem vyloučeno. Jako Boží syn jistě uměl Ježíš Kristus číst i psát a zcela jistě by byl schopen, neboť Bůh je všemohoucí, sepsat svoje výroky a svoje učení třeba i v čínštině, aby oslovil svým učením, to znamená především Božím slovem, v tu dobu, kdy žil na tomto světě, nejlidnatější i nejvyspělejší civilizaci.
Ježíš uměl jistě psát. Proč se nám ale potom po něm nezachovala třeba i jedna jediná písemnost, nebo třeba jen jeden jediný podpis, který by dnes byl tou nejcennější relikvií, tím nejposvátnějším předmětem?
To je otázka, na kterou dostane uspokojivou odpověď nejspíše až po otevření vatikánských archívů ukrytých hluboko pod zemí v obrovských železobetonových bunkrech, schopných pojmout do svých útrob nepředstavitelné množství hladových krys…
