Článek
Nemám rád filmy, které se pořád vracejí do minulosti, které čerpají z toho, co bylo kdysi a dávno už není, a tváří se u toho jako umělecký počin. Přitom nejde o nic jiného než jen o tápání, o jasný důkaz toho, že tvůrci těchto filmů nedokážou držet svůj prst na příslovečném tepu doby a z tohoto prostého důvodu se uchylují do minulosti, protože je to pro ně mnohem pohodlnější.
Nejnovějším příspěvkem do studnice mátožného tohoto tápaní je další, po všech těch Masarycích, Zátopcích, Duklách 1961, Habermannových mlýnech, další tzv. tvůrčí počin, který si zvolil minulost jako to nejpohodlnější východisko, a to chystaný snímek, či jak to nazvat, s názvem Vyhnání Gerty Snirch. Ten, a řekněme to rovnou, bohužel, vychází ze stejnojmenného románu Kateřiny Tučkové, který je postavený na tom nejotřepanějším románovém klišé tzv. generační kroniky (ostatně jako všechny romány Kateřiny Tučkové).
Aniž bych připravovaný film Vyhnání Gerty Schnirch viděl, už předem jej odsuzuji jako film docela zbytečný.
„Proč se točí filmy, které se pořád někam vrací? Nemáme dnes dost svých problémů, které by měli umělci, tedy v tomto případě filmaři, reflektovat?“ ptám se právem.
Mám prostě těchto „historických filmů“, které jsou spolu s romantickými komediemi nejčastějším produktem české kinematografie, už docela dost, otevřeně a upřímně řečeno, nemám je rád.
Už teď mohu mít k tomuto filmu spoustu výhrad a všechny budou oprávněné.
Například tu, že takovýto film vůbec neměli točit čeští filmaři, ale filmaři němečtí, protože tím, že tento film točí Češi, ztrácí jakoukoliv autenticitu.
A právě tato toporně předstíraná autenticita je tou největší bolístkou takovýchto „historických“ filmů, jakým je i Vyhnání Gerty Schnirch, a nejde jen o to, že by ženy v těchto filmech měly být nedepilované, jde i spoustu jiných věcí.
Lidé dnes vypadají jinak, než vypadali před osmdesáti lety. Dnešní doba, např. věčné čumění do mobilů, se nesmazatelně otisklo do jejich tváří i do jejich gest. Herci, již ztvárňují postavy, které měly žít před osmdesáti lety, jsou ovšem dnešní lidé a ten kontrast bije příliš do očí, posouvá každý takto vážně míněný historický film do pozice komedie, která si hraje na něco, čím není, nebo ani nemůže být.
Nebo šatstvo!
Šatstvo je taky zásadní problém.
Šatstvo, rádoby dobové, které mají postavy v těchto filmech na sobě, není vůbec obnošené, je fungl nové jako dnes, kdy jsme zaplaveni hadrami, z jejichž nakupování se stal fetiš. Vidíte takový film, a zcela jistě to bude případ i Vyhnání Gerty Schnirch, a vidíte, že všichni mají na sobě fungl nové oblečení, ačkoliv v době, kdy se děj tohoto filmu odehrává, tomu tak sotva mohlo být.
Výsledkem těchto úporných filmařských snah o zobrazení minulých dějů a událostí je potom naprostý nesmysl, jehož děj je navíc dopředu známý a vlastně i vcelku nezajímavý, protože hlavní dojem, který máme z toho filmu, je ten, že dobře víme, že je to všechno jen jako a jen jako to taky je.
Proto říkám: „Filmy, které jsou myšleny vážně, by se měly točit jen ze současnosti, nebo vůbec!“
A to i případ Vyhnaní Gerty Schnirch a obecně filmů, které se vztahují k tomu období. Témata, která tyto filmy zpracovávají, exspirovala někdy koncem šedesátých let, kdy se dala ještě natočit tak, aby byla věrohodná a autentická.
Ovšem dnes už je to opravdu jen absolutní zoufalství, točit film o odsunu Němců a tvářit se u toho jako umělec…
