Článek
Nemám z jistého důvodu, který hned ozřejmím, rád Michala Davida.
Ale abychom si rozuměli, aby nedošlo k nepříjemnému, nebo dokonce až svědivému omylu. Michal David mi jako osoba, jako člověk, jako lidská bytost a konec konců i jako můj bližní nevadí, nemám proti němu naprosto nic, ba dokonce můžu s čistým svědomím říct, že opravdu nechybí moc k tomu, aby mi byl Michal David velmi sympatický.
Co mi vadí, je hudba Michala Davida. Ale jsem natolik dospělý a natolik svéprávný, že dokážu oddělit hudbu Michala Davida od samotného Michala Davida, tedy posuzuji jen čistě hudbu Michala Davida a neposuzuji samotného Michala Davida podle hudby, kterou tvoří.
Co mi vadí na hudbě Michala Davida?
Vadí mi to, že v ní pořád slyším Leoše Janáčka, a to i když si hudbu Michala Davida pustím pozpátku a zrychleně.
Víte, já z duše nesnáším Leoše Janáčka, tolik paseky v naší české hudbě jako Janáček, nenapáchal nikdo. Janáčkova hudba, to není hudba, ale nekontrolovatelný chaos, který si jen na hudbu hraje a který poškodil jméno české hudby ve světě naprosto nenapravitelným způsobem.
Když slyším, jak si někdo zaníceně prozpěvuje árii z nějaké Janáčkovy opery (vůbec nejpříšernější je Liška Bystrouška), hned vybuchnu jako sopka a začnu křičet: „Jděte někam s tím primitivem z Hukvald!“
A to mi vadí na hudbě Michala Davida, to ve mně vzbuzuje a vyvolává nepřekonatelný odpor k této hudbě, že v ní pořád slyším toho Janáčka, ačkoliv jinak mi na hudbě Michala Davida vlastně nic nevadí, obzvláště kontrapunkty, a to musí uznat každý, jsou opravdu skvělé.
„Má to vůbec Michal David zapotřebí, rvát pořád do svoji hudby Janáčka?“ ptám se proto, ale odpověď na tuto otázku musí dát už někdo jiný, protože můj článek se tímto právě končí.
