Článek
„Stačilo!“ vykřikl jsem zhnuseně, i když ne SPOLU s Kateřinou Konečnou, někdy na začátku letošního adventu, tj. v čase, kdy do opětovných oslav narození Spasitele (a tedy i Syna Božího, tzn. jedné ze tří osob trojjediného Boha) zbýval ještě cca jeden měsíc.
A opravdu představa, že bych se měl po roce zase účastnit tzv. českých Vánoc, se mi docela zhnusila, nejvíc pak posílání Ladových pohlednic všemožným příbuzným a dobrým známým, jakož i hulákavé pozpěvování České mše vánoční. Měl jsem už plné zuby všeho, co má něco společného s Vánocemi, včetně postávání ve frontě na kapry, které vám prodavač s červeným nosem zabije přímo před očima, či sledování přihlouplých vánočních pohádek, ať už Pyšné princezny, či libovolného dílu Anděla Páně.
Na základě toho, tedy především mého zhnusení, jsem se proto letos rozhodl k radikálnímu životnímu kroku, k němuž se ovšem odhodlalo již mnoho lidí přede mnou.
„Poprvé musím být o Vánocích mimo rodnou hroudu, poprvé nesmím o Vánocích do sebe vdechovat všechnu tu zatuchlinu, jíž je nasáklý všechen náš národní život, poprvé se nestanu bezmocným otrokem vánoční hysterie, která vrcholí na Štědrý den návštěvou hřbitovů, ačkoli se ten den Ježíšek narodil právě proto, abychom všichni jednou vstali z mrtvých a naklusali v šestistupech do Božího království! Tak přísahám!“ přísahal jsem.
A taky jsem tak učinil.
Instinktivně jsem si koupil vysloveně za pár šupů zpáteční letenku do Dubaje a rezervoval si pokoj v hotelu, který se nachází pouhých devět kilometrů od centra a pak už se jen těšil, jak dvacátého třetího prosince sednu do letadla a vypadnu z blikajícího Česka, kde z každého druhého člověka odporně táhne vánoční punč (nebo se vám kombinace červeného vína a rumu, která táhne z opilců na vánočních trzích, nezdá odporná?) a vyrazím tam, kde mají Vánoce ještě pořád aspoň jakýs takýs smysl.
Podvozek letadla, v němž jsem seděl já a pak ještě dvě další stovky cestujících (letěl jsem z Vídně, tam to mám raději), se ještě ani pořádně nedotkl vyhlášeného betonu dubajské přistávací plochy a já věděl, že jsem učinil nejlepší rozhodnutí ve svém životě.
Stačilo mi pak už jen vystoupit z letadla, abych si plnými doušky vychutnal dubajskou vánoční pohodu, tak absolutně odlišnou od toho, co u nás nabízí turistům neurotické vánoční trhy na Staromáku. Nekecám, ale moji duši zaplavil takový pokoj a mír, jakého je v Česku naprosto není možné dosáhnout a to ani soustředěným poslechem vánočních písní Jaromíra Nohavici.
Vánoční Dubaj mi učarovala od první chvíle pobytu v tomto magickém městě, kde se jedné noci zrodil Duch svatý sám. Decentní světelná výzdoba, žádný spěch, žádný shon, žádná vánoční hysterie vrcholící štědrovečerní večeří, v níž se snoubí smrtelné hříchy obžerství i smilstva.
Ne, že bych si nedal v hotelu, kde jsem ubytován, na Štědrý večer smaženého kapra s bramborovým salátem. Dal jsem si ho, protože jinak to snad ani nejde. Ale všechno to bylo tak milé a přirozené, nehledě na to, že, lepší bramborový salát jsem ještě nikdy nejedl a to v hotelové kuchyni, jak jsem se na to potom vyptával, nebyl zaměstnán žádný Čech, natož Pohlreich.
„To mi řekněte, jak mohli mít tak dobrý bramborový salát, když tam neměl v kuchyni žádného Čecha?“ ptám se na něco, co nedokážu sám dost dobře pochopit.
Přidal jsem si bramborový salát asi pětkrát a pak, takto nafutrovaný, vyrazil do jednoho z mnoha dubajských kostelů na půlnoční mši.
A štěstí mi přálo!
Hned v prvním kostele, do kterého jsem vlezl, sloužil půlnoční mši v latinském jazyce kněz s velmi znělým a příjemným hlasem na pomezí barytonu a tenoru.
Netrvalo dlouho a skutečně jsem se dostal do mystického vytržení, aniž bych musel pořád dokola poslouchat: „Hej mistře, vstaň bystře!“
A jaké bylo moje překvapení, musím dodat, že velmi milé, když jsem po skončení půlnoční mše poznal v tomto knězi jednoho z našich biskupů, přesněji biskupa H.!
Schválně jsem si na něj počkal před kostel a když z něho vyšel konečně ven, přiskočil jsem hned k němu a vroucně mu děkoval: „Děkuji, pane biskupe, za skutečně mystický zážitek!“
„Když se slouží mše svatá v latině, je to vždy mystický zážitek,“ pravil skromně biskup H.
„To ano, ale vy jste tomu dodal tu správnou duchovní šťávu!“ odmítl jsem rázně tuto nehranou skromnost a dodal, „co tady vlastně děláte?“
„Jezdím si sem na Vánoce trochu přivydělat,“ vysvětlil mi biskup H.
„Ano, rozumím,“ přikývl jsem a zeptal se, „platí vás ti ručníkáři v dolarech?“
„Ne, v kryptoměnách, je to z hlediska mého daňového přiznání mnohem pohodlnější,“ vysvětlil mi biskup a, srdečně se se mnou rozloučiv, nastoupil do taxíku, který právě přijel.
Jářku, takové Vánoce si opravdu nechám líbit, nehledě na to, že do Betléma to není z Dubaje zase až tak daleko!
Mé dojmy z tohoto města jsou jen ryze pozitivní, a proto zde zůstanu, jak jsem se rozhodl, proti původnímu plánu, až do nového roku, na jehož příchod se po mnoha letech opravdu těším.
Ani nevíte, jak je mi líto vás, kteří budete Nový rok vítat svými uslintanými petardami kdesi v Česku u televize, kde poběží stejné pořady, které v ní běžely loni i předloni, na něco takového se zmůže opravdu snad jen ten největší ubožák!
