Článek
Budova Československého rozhlasu nebyla po celou dobu své, mnoha svědectvími doložené, existence zase tak zase tak velká, jak by se mohlo zdát chodcům, kteří kolem ní mechanicky každý den kráčeli Vinohradskou třídou, ostatně dosti nepěknou, vlastně jednou z nejošklivějších ulic a tříd v celé Velké Praze.
Nemálo lidí, kteří do této budovy vstoupili, bylo překvapeno, že to, co se nazývá Československý rozhlas, je zevnitř tvořeno toliko jedinou chodbou a třemi, nebo čtyřmi nepříliš velkými místnosti, v níž se tísní v nepřehledné změti lidských těl jak technický personál, tak samotní rozhlasoví redaktoři, o vedení rozhlasu, tvořeném ředitelem a několika jeho pomocníky ani nemluvě.
Nejinak tomu bylo i v pohnutém roce 1968, kdy díky nezměrné prozíravosti a nedozírné osobní statečnosti soudruhů Biľaka a Husáka bylo zabráněno nepředstavitelnému a především docela zbytečnému krveprolití a to zásluhou moskevských protokolů, bez jejichž podpisu by byla Praha jaderně bombardována spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy.
Právě v tomto roce přišel jednoho dne, bylo to takhle zkraje podzimu, kdy dozrávají na venkově jablka, do Československého rozhlasu Tomáš Havlík, který zde pracoval jako technik, nebo něco takového. Stalo se tak poté, když nakojil mladšího bratra a mohl tedy odejít s klidným svědomím do své milované práce. Tam se, v jedné z oněch mála místností, kterými byl ve skutečnosti tvořen Československý rozhlas, setkal i s jednou redaktorkou, která právě, prostřednictvím velmi krátkých vln, šířila nezávislé informace.
Když toto šíření skončila, obrátila se na Tomáše Havlíka, který stál hned těsně u ní (za zády Tomáše Havlíka stál zase, bůhví proč, Jiří Dienstbier, ačkoliv měl ten den prokazatelně volno), a řekla: „Víš, co mě na tom všem nejvíc fascinuje?“
„Že je tvůj příběh skutečný?“ odpověděl Tomáš Havlík.
„Ano, to mě fascinuje nejvíc, že je můj příběh skutečný. Skutečný se vším všudy, i s tím, co přijde potom a něco potom musí přece přijít,“ přikývla rozhlasová novinářka.
A protože byl Tomáš Havlík ze všech přítomných jediná fiktivní postava, neřekl na to už nic.
Fiktivní postavy to nemají obecně vůbec lehké, a už vůbec to neměly, na rozdíl od skutečných postav, lehké v roce 1968, kdy je pořád někdo stavěl před morální dilemata, jako by za všechno, co se tehdy dělo (i když se tehdy zase toho tolik nedělo), mohly jen ony a nikdo jiný.
