Článek
Spasitel, který přišel na tento svět ve chlévě, seděl pod stromem, obklopen svými učedníky, odpočívaje na své pěší pouti do Jeruzaléma, protože za těch časů se nejezdilo do kostelů autem, jako teď, kdo následoval Krista musel, s ním putovat hezky po svých, jinak to ani nešlo.
Všichni ti Spasitelovi učedníci, to byli vousatí a zarostlí chlapi v poněkud špinavém a rovněž silně propoceném oblečení, protože neměli kdy a taky jak dbát na čistotu svého vzhledu, neboť putovali se Spasitelem a byli tudíž bez domova stejně jako On.
Spasitelova tvář se mezi tvářemi Jeho učedníků proto nápadně vyjímala, ježto byla bezvousá a o poznání ušlechtilejší, jelikož nápadně bledá, rámovaná světlými, přírodně vlnitými vlasy. Při pohledu na tuto skupinu mužů polehávajících pod stromem bylo hned jasné, kdo je Spasitel a kdo učedník.
„Pravím vám, nikdo neví ani dne, ani hodiny, ani andělé nebes, jenom Otec!“ sděloval právě Spasitel svým učedníkům, využívaje tak krátkou chvíli odpočinku k tomu, aby svým učedníkům a tedy s nimi i celému lidstvu zjevil Pravdu, zatímco okolo bzučely mouchy a taky zpívali ptáci.
Učedníci se snažili ze všech sil Spasitelova slova zapamatovat, aby je pak mohli šířit dále. Jejich obličeje byly soustředěné a jejich rty se rychle pohybovaly, jak si neustále šeptem opakovali Spasitelova slova pro lepší pomocí CTRL+S.
Když si je všichni zapamatovali, nesmazatelně otiskli do paměti, přihlásil se jeden z učedníků, právě ten, jehož oděv byl nejvíce špinavý a který se nejvíce potil a zeptal se Spasitele: „Jak to, že nikdo neví dne, ani hodiny? Vždyť jsi už přece na tento svět přišel, pobýváš přímo mezi námi, činíš znamení, konáš zázraky, křísíš mrtvé.
Proč bys měl ještě přicházet, když už jsi mezi námi?
Můžeš nás spasit přece hned teď, můžeš přeci už teď vzkřísit všechny mrtvé, království Tvého Otce může přece přijít v tuto hodinu, proč by Tě jinak posílal na tento svět?
Není už na co čekat, každým dnem lidé páchají další a další hříchy!
Tomu nemůžeš nečinně přihlížet!
Přišel jsi přece na tento svět, abys nás zbavil hříchů. Tak proč dopouštíš, aby lidé dál páchali tyto hříchy, proč dovolíš Ďáblu, aby dál sváděl lidské bytosti z pravé cesty?!
Ať přijde království Tvého Otce teď, v tuto sekundu, proč to odkládáš?!
Lidé mají právo uzřít Tvého Otce v plné slávě co nejdříve, mají právo uzřít v plné slávě i Tebe, Jeho Syna, sedícího vedle něj na nebeském trůnu!
Proč to lidem odpíráš!
Stačí jedno jediné Tvoje gesto, jediný posunek a všichni mrtví vstanou ze svých hrobů, všichni budeme spaseni v tento den a v tuto hodinu!
Učiň tak, Pane!
Chceš snad Ty, nebo Tvůj Otec, abychom dále hřešili?
Přemož Ďábla, který nás svádí a který sváděl i Tebe, hned teď, už na nic nečekej, Můj Pane!
Jsi-li Boží Syn, jsi-li jednou z Božských osob trojjediného Boha, jsi-li sám Otec, neboť jsi Syn, potom nemůže být pro tebe nic lehčího než ukončit naše utrpení v tuto sekundu, je-li Tvá láska k nám nekonečná!“
To, co řekl ten učedník, mělo jakousi logiku, jak to pochopili i učedníci, kteří se tázavě podívali na Spasitele.
Ano, proč ten den, ta hodina už dávno nenastaly, přišel-li Spasitel a Boží Syn na tento svět už nyní, proč je třeba na tuto hodinu a na tento den tak dlouho čekat, když je Boží láska nekonečná, proč nechává Otec lidi ještě trpět, proč dovoluje Ďáblu, aby je sváděl k hříchu?
Spasitel je tady, přišel, může tedy přijít i království Jeho Otce!
Spasitel se usmál, jediným nepatrným posunkem utišil všechny mouchy i všechno ptactvo, takže nastalo přízračné .
„Takto to vypadá v království mého Otce, protože tam není žádný vzduch, kterým by se šířil zvuk! Podle toho poznáte, že přišlo království mého Otce!“ pravil Spasitel a nepatrným posunkem zase všechno rozezvučel, mouchy zase bzučely a ptáci zpívali.
Na otázku učedníka však Spasitel neodpověděl a vy už asi tušíte, že ten nejvíce špinavý a nejvíce zpocený učedník se jmenoval Jidáš…
