Článek
Ne, že by se Vladimir Vladimirovič neusmíval dost často na to, aby ho lidé nejen z jeho okolí mohli s čistým svědomím považovat za usměvavého člověka. Vladimir Vladimirovič se usmíval často a rád, zvlášť při lékařských prohlídkách, to mohu svatosvatě odpřísáhnout.
Ale tentokrát se Vladimir Vladimirovič usmíval tak nějak jinak, dá se říct, že se usmíval, a nebojím se použít toho básnického výrazu, přímo tajnosnubně.
Samozřejmě, že mě zajímalo, proč se vyhlášený smíšek a vždy optimisticky naložený Vladimir Vladimirovič usmívá tentokrát tak tajnosnubně a proto jsem se jej přímo zeptal: „Copak, copak, Vladimire Vladimiroviči, že se dnes usmíváte tak tajnosnubně?“
Vladimir Vladimirovič pozorně, jak má ve zvyku, vyslechl moji otázku, moudře pokýval hlavou, jak má rovněž ve zvyku a pak mi pravdivě odpověděl, jak má i to ve zvyku: „Ale napadlo, že i já jednou nebudu, ale písně Jaromíra Nohavici tu s námi budou věčně, nebo aspoň do té doby, dokud bude mít naše planeta atmosféru, protože ve vakuu se zvuky, a tedy i tóny, nešíří, protože nemají jak, to je jediný důvod, proč písně Jaromíra Nohavici nejsou známy i mimo naší rodnou planetu.“
To, co řekl Vladimir Vladimirovič, mě samozřejmě velmi zaujalo. Mělo to, chtě nechtě, něco do sebe, vanulo z toho, marná sláva, cosi existencionálního, především z té představy, že i Vladimir Vladimirovič tu jednou nebude.
„Ano, Vladimire Vladimiroviči, zdá se, že máte opět pravdu. Dle všeho tu skutečně jednou nebudete, kdežto písně Jaromíra Nohavici zde budou věčně,“ nezbývalo mi, než souhlasit s Vladimirem Vladimirovičem, načež jsem dodal, „zdá se, že máte písně Jaromíra Nohavici velmi, ale opravdu velmi rád.“
„Ano, mám je velmi rád. Jaromír Nohavica je, abych tak řekl, výsostný básník, dá se říct, že jeden z největších. Kam se na něho hrabe Skácel, nebo tenhleten Brodskij! Neznám nikoho, jehož tvorba by více posilovala přátelství a družbu mezi národy, proto jsem mu dal taky Puškinovu cenu. Ne za válčení, za hrdinské činy na bojišti, ale právě jen za písně.
Tím ovšem nechci říct, že Jaromír Nohavica není statečný člověk!
Ba právě naopak, je to velmi statečný člověk!“ pronesl rozhodně Vladimir Vladimirovič.
„Takže vy si myslíte, Vladimire Vladimiroviči, že Jaromír Nohavica je velmi statečný člověk?“ podíval jsem se na Vladimira Vladimiroviče.
„Ano, je to velmi statečný člověk,“ přikývl Vladimir Vladimirovič docela vážně a pokračoval už bez svého typického úsměvu, „víte, jako důstojník KGB vím, o čem mluvím. My měli zájem především o lidi statečné, ty jsme potřebovali zlomit, ne zbabělce.
Kdyby Jaromír Nohavica nebyl statečný, pak by nikdy nespolupracoval s StB, protože by StB ani nezajímal. Dobrovolní udavači jsou k ničemu, protože takoví lidé budou udávat za každého režimu, nejužitečnější spolupracovníci jsou naopak lidé stateční, které se podařilo zlomit.
Ano, jako bývalý důstojník KGB musím Jaromíru Nohavicovi vyseknout poklonu za jeho statečnost.“
Slova Vladimira Vladimiroviče měla, jako vždy, něco do sebe.
„Ano, zcela jistě je to tak, jak říkáte, Vladimire Vladimiroviči, je to velmi statečný člověk, když ho potřebovala StB zlomit,“ souhlasil jsem nadšeně s Vladimirem Vladimirovičem, ale pak mi to nedalo, abych neřekl, „ale Puškinovu cenu si od vás přece převzal, to nepopřete!“
„Samozřejmě, že to nepopírám,“ usmál se Vladimir Vladimirovič a objal mne kolem ramen, „nepopírám to, ale každá hůl má dva konce, milý příteli.
Ano, Jaromír Nohavica ode mne dostal Puškinovu cenu.
Ale jak víte, že to opravdu chtěl?
Vy víte, co by se dělo, kdyby to ode mne převzít odmítl?
Upřímně řečeno, já jsem člověk nevyzpytatelný s dlouhými prsty a buďte k sobě upřímný, vy sám byste se jistě bál mě odmítnout, kdybych vám nabídl Puškinovu cenu.
Co vy víte, co bych vám já, nebo můj aparát udělali?!
Moje moc a moje metody jsou nedozírné, vzpomeňte jen na Vrbětice!“
A já opět musel s Vladimirem Vladimirovičem souhlasit: „Bůhví, co byste na mne z těch svých archívů vytáhli, vždyť i Klaus přijal Puškinovu cenu bez jakéhokoli, u něj jinak neodmyslitelného vzdoru, přijal ji pokorně jako beránek.“
A tentokrát se mnou souhlasil i Vladimir Vladimirovič: „Tak, tak, přesně tak. Podle toho se poznají stateční lidé. Speciální vojenskou operaci přece Jaromír Nohavica odsoudil. Už to je samo o sobě statečné, protože u nás by za to šel buď do trestanecké kolonie, nebo rovnou na frontu.
A že mi nevrátil Puškinovu cenu?
Opět se analogicky zamyslete, vzhledem k výše uvedenému, proč mi ji asi tak nevrátil?
A i kdyby ji vrátil, co by se, holenku, změnilo na tom, že speciální vojenská operace probíhá podle plánu?
Aha!?“
„Máte pravdu, Vladimire Vladimiroviči, asi nic,“ dal jsem Vladimiru Vladimiroviči za pravdu a zaposlouchal se do opileckého řevu, který se náhle začal ozývat z chodby, přičemž kremelské chodby jsou vyhlášeny svoji výtečnou akustikou.
Byl to ožralý Medvěděv, který si zpíval píseň Jaromíra Nohavici, jednu z těch, která tu bude věčně i tehdy, když už nebude Vladimir Vladimirovič.
Schválně, jestli uhádnete kterou!
