Článek
Silnice, u které bydlím v domku z vepřovic, je prašná tak, jak kdysi bývaly prašné všechny cesty. Snad proto ji mají tolik rádi motorkáři, když po ní jedou, usazuje se na nich prach, jsou celí zaprášení a snad si díky tomu připadají jako křižáci při výpravě do Svaté země.
Už z dálky slyším hukot jejich vymazlených strojů, už z dálky vidím oblaka prachu, která tito muži a tyto ženy na motorkách zvedají.
„Už zase jedou,“ otřesu se vždy odporem.
Rámus se přibližuje a nezřídka se stane, že ti lidé srostlí se svými stroji zastaví u našeho domu a požádají mne o vodu.
„Jsme na cestě už od rozbřesku, máme za sebou už tři sta kilometrů, a dalších tři sta kilometrů nás ještě čeká. Můžete nám dát vodu? Abychom si mohli umýt obličej, máme ho celý od prachu,“ prosí mne, když slezou ze svých motorek, celí ztuhlí z toho, jak drží řídítka.
„Vyschla nám studna a na vrtanou nemáme peníze,“ odbudu je, zalžu jim, že nemáme vodu, protože je nemám rád.
Motorkáři se na sebe podívají, pokrčí rameny, nasednou na svoje stroje, nastartují je a zase se dají do svého chorobně neukojeného pohybu.
Nemám je rád, neobdivuji jejich stroje, ani jejich kombinézy, jsou pro mě jen dotěrnou lidskou havětí, bezcennou stejně tak, jako jsou bezcenné ty jejich rámusící stroje. Já nevyhlížím motorkáře, ale pěší poutníky, ti jsou pro mě svatým zjevením. Poutníky, kteří tiše kráčí po prašné cestě, poutníky, kterých si kromě mě už nikdo nevšimne.
Když se takový poutník, celý zaprášený od toho, jak jej předjíždějí motorkáři, zastaví u mého domku, je to pro mne větší svátek než na Nanebevstoupení nebo Nanebevzetí. Hned mu napumpuji vědro vody, aby si umyl svou tvář a osvěžil se na své cestě.
Když se poutník umyje, zeptám se ho, odkud jde.
„Dnes, brzy ráno jsem vyšel z N. a chtěl bych dnes dojít ještě do S.“ řekne jména vesnic, které jsou od našeho domku vzdálené každá přesně patnáct kilometrů.
„Tu máte, vezměte si na cestu!“ dám mu buchty, které žena peče každý den, abychom měli co dát poutníkům na jejich cestu.
„Děkuji,“ poděkuje poutník, vezme svoji hůl a začne se tiše vzdalovat.
Dlouho se za ním dívám, i když už dávno zmizel za ohybem cesty, pokud se ovšem mezitím nezačne ozývat rachot blížících se motorkářů.
Nechodí takový poutník po prašné silnici, u které bydlím, příliš často. Ale jednou za dva, nebo za tři roky se přece jen objeví, s holí v ruce, jediný spravedlivý mezi tou motorkářskou havětí, jediný spravedlivý mezi všemi, přestože prašná cesta, u které bydlím, nevede do Compostely, ale bůhví kam…
