Článek
Od Jakuba Demla jsem toho četl málo. Jednak nebylo pro samou tvrdou a úmornou práci na poli kdy, a jednak čtu velmi špatně. Písmenka skáčou před očima tak, že mnohdy nejsem s to pochopit význam slov, ve která se ta poskakující písmenka podle jakýchsi, mně nepochopitelných zákonitostí skládají, proto jsem ani nešel nikdy studovat vysokou školu.
Snad byl Jakub Deml seriózní spisovatel, takový, který ví, co píše, ale jako farář byl docela mizerný, a proto nemám na něho ty nejlepší vzpomínky, jsa po nějakou dobu jedním z jeho farníků.
Nevím, zda to byl úmysl, nebo jen ze strany Jakuba Demla jakási nedbalost, ale funkci duchovního pastýře vykonával až podezřele ležérně a nezodpovědně.
Přísahám při všem, co je mi svaté, tedy především při Neposkvrněnosti Panny Marie a taky při. sv. Janu Nepomuckém, že nebylo snad mše sloužené Jakubem Demlem, do níž by se nevloudila nějaká chybička či nepřesnost.
Sám jsem minimálně čtyřikrát či pětkrát do roka slyšel, jak Jakub Deml při mši svaté hned na jejím začátku zahlásil: „Ve jménu Otce, i Syna i Ducha!“
My mu na to automaticky, jak jsme byli v hodinách náboženství tomu naučeni, odpověděli: „Amen!“
A Jakub Deml na to zahlásil: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha ať je s vámi se všemi!“
A pak kolikrát při samotném pozdvihování měl Jakub Deml ruce tak podivně zkroucené, že vůbec neměl hostii nad hlavou, ale pozdvihl ji maximálně na úroveň své brady, tváře se u toho nanejvýš nepřítomně, jako by tem zázrak snad ani neprožíval!
A s toutéž nedbalostí jsem se setkával i u svaté zpovědi.
Zpovídal jsem se Jakubu Demlovi mnohokráte. Jednou jsem ovšem zapomněl vyjádřit lítost nad svými hříchy, které ovšem byly jen všední (zrovna tehdy jsem se dopustil takového hříchu, že jsem šel kolem jednoho stavení, kde právě hospodyně nalévala kočce do misky hustou smetanu. „Copak já mám sušit hubu a to hovado, do něhož Bůh nevložil duši, si má lízat smetanu?“ pomyslil jsem si nazlobeně, a když hospodyně zašla zpět do domu, vrhl jsem se k misce a smetanu vypil místo kočky. V tom hněvu jsem však zapomněl poděkovat Bohu za jeho dary, což byl můj všední hřích).
A Jakub Deml?
Aniž by mi připomněl, že mám litovat svých hříchů, dal mi rovnou rozhřešení!
To se ví, že mi to nedalo spát. Vždyť nás v náboženství učili něco jiného, a tak nakonec dva dny na to šel jsem za Jakubem Demlem a rovnou se ho zeptal: „Velebný a důstojný pane, proč jste po mně tuhle při zpovědi svaté nechtěl, abych litoval svých hříchů?“
Jakub Deml se na mě podívá a řekne: „Kdybys už předem nelitoval svých hříchů, tak bys nešel ke zpovědi, aby ti byly odpuštěny.“
To je sice pravda, ale stejně se mě měl zeptat, a on se nezeptal!
Nejhorší vzpomínka na Demla se pak váže k mému poslednímu pomazání.
Umíral jsem doma a rodina ke mně povolala Jakuba Demla, aby mi udělil poslední pomazání (opustil jsem tento svět ještě před Druhým vatikánským koncilem).
Jakub Deml odříkal všechno správně, ale když se dotkl svými prsty mého čela, jasně jsem cítil, že tyto prsty nejsou vůbec smočené v olivovém oleji, ale že je mé čelo mazáno vepřovým sádlem!!!
Chtěl jsem vykřiknout děsem, ale už se mi nedostávalo sil, jen se mi ještě po tomto šoku přitížilo a dvě hodiny na to jsem skutečně vydechl naposled.
Jak vidíte, nemohu mít na Jakuba Demla ty nejlepší vzpomínky, i když snad někdo čte jeho knihy a nalézá v nich útěchu pro svoji rozháranou duši.
A čím déle jsem mrtvý, tím více pronikám do podstaty všech věcí, aniž bych se musel kvůli tomu nějak snažit, to je přirozený proces. A čím více pronikám do podstaty věci, tím více chápu, jakým nespolehlivým knězem byl Jakub Deml.
A nejen to!
Jak se nezadržitelně blíží Soudný den a s ním i mé zmrtvýchvstání, tím víc se třesu strachy, že budu zatracen právě zásluhou Jakuba Demla, neboť jsem se osobně účastnil jeho mší svatých, neboť jsem jednou při zpovědi nelitoval svých hříchů a co hůř, nebyl jsem pomazán olejem, ale sádlem, a proto mne Pán nevysvobodí z mých hříchů a to všechno jen kvůli Demlovi!
