Článek
Málokdo si to uvědomuje, ale sedmdesáté roky minulého století už tehdy nápadně připomínaly to, co nyní dělá Brusel a co my teď proti své vůli prožíváme. Vlastně jediným človíčkem, který si to pronikavě uvědomuje, je Václav Klaus (taky kdo jiný) protože tehdy v sedmdesátých letech pracoval, samozřejmě za trest, ve Státní bance českoslovnské, kam ho, na příkaz Moskvy, z akademické sféry nemilosrdně odsunuli komunisté (nebýt toho, měl by Václav Klaus nejpozději už v roce 1977 Nobelovu cenu za ekonomii).
Zatímco si Havel lebedil na Borech, kde si psal, nikým nerušen, na erárním psacím stroji svoje povedené hry, musel Václav Klaus každé ráno vstávat do práce, jít do té pochmurné budovy státní banky a tam sedět celých osm hodin v neméně pochmurné, špatně větrané kanceláři a, což bylo nejhorší, dělat něco, s čím by jistě jeho milovaní von Hayek či Friedman zcela jistě nesouhlasili.
Ale Václava Klause, jednoho z nezapomenutelných hrdinů Pražského povstání, to nezlomilo.
Jiný by na jeho místě tloukl na protest proti totalitě a centrálně řízenému hospodářství v takovém mizerném zaměstnání špačky nebo by před realitou utíkal do snů, pracoval by, to ano, ale přitom by snil o volném trhu. Ano tak by svůj život řešily slabé povahy, jejichž neblahý osud je uvrhl v době normalizace do soukolí mašinérie Státní banky československé, která v těch sedmdesátých letech působila zvlášť obludným dojmem.
Jenže Václav Klaus byl z jiného lineckého těsta, byl od narození nespoutaným konzervativcem a patriotem, což taky dával nepokrytě najevo, a nejen tím, že podepsal spolupráci s KGB. Však s ním měl soudruh Potáč, ředitel Státní banky československé, náramné trápení.
Nebylo snad dne, aby si nemusel soudruh Potáč Václava Klause zavolat a důrazně mu mezi čtyřma očima domlouvat.
„Prosím tě, co to, soudruhu, pořád vykládáš?“ rozčiloval se zase jednou, už kdo ví po kolikáté soudruh ředitel, klepaje prsty do stolu, „soudruzi, co s tebou sedí v kanceláři, mi říkali, že jsi zase vedl ty svoje podvratné řeči.
Že prý jsi zase vykřikoval na celé patro, že je nutné pokračovat v boji proti všem absurditám progresivismu, multikulturalismu, ekologismu a globalismu, a taky že musíme rychle využít dočasného chaosu, zmatku a šoku těch, kteří se cítí být napadeni americkým prezidentem Trumpem.
A taky jsi ještě vykřikoval, co mi soudruzi říkali, že musíme dělat politiku v zájmu občanů našich vlastních zemí, ne bruselské byrokracie, ne nevládních organizací Sorosova typu, ne aparátčíků z OSN!
Zbláznil ses, soudruhu?!
Víš, kde jsi?
Tady nejsi v kotelně, abys mohl říkat takové věci!
Tady jsi ve státní bance, tady jsi v samotném srdci naší socialistické ekonomiky, kterou by nám mohli pracující na Západě právem závidět, kdyby fungovala!
Jak já se teď můžu obhájit na ÚV, že tady zaměstnávám takové lidi, až se to soudruzi z ÚV dozvědí a oni se to dozvědí!
Hele, já ti něco řeknu, hezky po soudružsku.
Já taky nejsem dvakrát nadšený z toho, co tady dělám, protože já jsem absolvoval Baťovu školu práce, já vím dobře, co je kapitalismus, a jak funguje trh. Víš, já tě do určité míry i chápu, třebaže jsem komunista. Ty jsi, soudruhu, prostě konzervativec, rozený patriot a tohleto prostředí tady tě dusí, je to pro tebe horší, než kdybys dělal v uranovým lágru.
Já tomu rozumím. Já se taky nemůžu dočkat, až se to všechno sesype. Taky vím, že pak bude potřeba využít chaos, který nastane, taky se chystám, že se budu jako poradce miliardáře Tykače a jeho fondu Motoinvest na privatizaci podílet, protože já taky vlastně, stejně jako ty, nesním o ničem jiném než o volném trhu.
Ale na rozdíl od tebe jsem zticha. Nevykřikuju do světa, a kór ne před kolegy v práci, kdo ve skutečnosti jsem a o čem sním. Já dělám všechno proto, abych se dostal do ÚV a taky do vlády, abych měl co nejlepší startovací pozici, až se to sesype a nastane chaos, který bude přát připraveným.
A ti připravení, to jsme my, sice komunisté navenek, ale tam kdesi uvnitř sebe samých, bytostní konzervativci a patrioti. A tebe, tebe by, soudruhu, bylo škoda, naši ruští soudruzi mluví o tobě jako o perspektivním kádru, tak si to, prosím tě nezkaz, nějakými pitomými řečmi.
Ty si nech pro sebe, protože ty se potřebuješ šetřit na důležitější věci než je nějaké pobuřovaní. Pobuřování nech těmhletěm disidentům, ti se ani na nic jiného nehodí, ti ať jsou klidně zavření. My máme na práci důležitější věci, třeba ty, co vím, dostaneš za úkol vypracovat koncept kuponové privatizace.
Ta bude sloužit k tomu, aby byl majetek pracujícího lidu převeden do těch správných, rozuměj našich rukou. Politiku nechej na jiných, ta musí jít mimo nás. Tím svým rebelantstvím opravdu ničemu nepomůžeš. Rozumíš mi, soudruhu?
Slibuješ, že už toho konečně necháš a nebudeš na sebe takto upozorňovat?“
Ředitel státní banky se podíval na Václava Klause.
Ten se ušklíbl, ovšem pak neochotně, ale opravdu velmi neochotně přikývl a řekl: „Slibuji. Ale ve skutečnosti jsem pořád konzervativec a patriot!“
„Jasně, soudruhu, že jsi konzervativec a patriot. A teď už jdi a pracuj, ať splníme plán a máme prémie,“ plácl soudruh ředitel Potáč Václava Klause po jeho basketbalových zádech.
Tak prof. Václav Klaus prožil sedmdesátá léta a tak prožívá i dnešní dobu, kdy chce využít chaos, jako tenkrát, když ti, kteří byli připraveni, privatizovali, rozuměj tunelovali, státní majetek…
