Článek
Vzpomněl jsem si, jako každý rok v tuhle pochmurnou, protože adventní, dobu na Václava Havla, na jeho tvář, na jeho obličej, na jeho divadelní hry, ba dokonce vzpomněl jsem si i na jeho, řekněme, neřesti, kterých jistě nebylo málo.
Domnívám se, že je to způsobeno vzácností a nedostatkem denního světla, které musí být v tyto dny nahrazováno světlým umělým, jež ve mně vyvolává právě tyto vzpomínky na Václava Havla.
Jsou lidé, kteří na Václava Havla vzpomínají vyloženě ve zlém.
„Třeba docent a komunista Josef Skála, který vědecký dokázal, že v Katyni nevraždili příslušníci sovětské leninsko-marxistické NKVD, protože důkazy o tom, jež se nacházejí v moskevských archívech, jsou ve skutečnosti pouhými podvrhy, propašovanými tam banderovci a fašisty s podlým úmyslem zdiskreditovat vznešenou myšlenku komunismu a všeslovanské vzájemnosti,“ napadá mě jeden takový člověk.
Tento Josef Skála opravdu nevzpomíná na Václava Havla vůbec v dobrém!
Když si na něj vzpomene, zkřiví se jindy přívětivá, vlídná a nekonečnou lidskostí čišící tvář tohoto obětavého bojovníka za lepší svět a sociální spravedlnost do takové nenávistné grimasy, že připomíná nějakého démona tak démonického, že by klidně mohl dělat maskota euroasijské unie, v níž se dosud Anglosasy porobeným slovanským národům, dostane skutečné svobody a lidské důstojnosti.
Já ovšem musím vzpomínat na Václava Havla jen v dobrém.
Nijak mi neublížil, nic mi neukradl, když jsme se potkali, vždy mne slušně pozdravil jako první a mile se usmál, což zdaleka není samozřejmostí.
A vinu za to, že se v roce 1989 nestal prezidentem Dubček, emeritní generální tajemník ÚV KSČ a signatář Moskevských protokolů (neplést s Minskými dohodami a ty zase neplést s Mnichovskou dohodu a tu zase neplést s Budapešťským memorandem), ale právě Václav Havel, nedávám za vinu za samotnému Václavu Havlovi, ale především Gustávu Husákovi, který si vysloveně nepřál, aby byl po něm prezidentem zase Slovák, jak o tom svědčí jeho památný výrok ze dne 24.12.1989: „Dosť bolo na večné časy Slovákov na Hrade!“
Takže, jak sami vidíte, nemám nejmenší důvod vzpomínat na Václava Havla ve zlém.
A co je zajímavé, nikdo v mém okolí nevzpomíná na Václava Havla v špatném, všichni mi říkají, když se jich na to nenápadně ptám při důvěrném rozhovoru mezi čtyřmi očima a s vypnutými mobily: „I já musím vzpomínat na Václava Havla jen v dobrém!“
Až mám z toho někdy takový příšerný strach, že snad žiju v nějaké bublině, v takové, v jaké budou nejspíše žít i první lidé na Marsu, až je tam dopraví nějaká výkonná a spolehlivá vesmírná loď…
