Článek
Jarní prázdniny mne tentokrát zavály na Slovensko, do země, s níž jsme kdysi tvořili dlouhá desetiletí jeden společný stát, který podle některých ústavních právníků stále existuje, protože jeho rozpad byl nesměroplatný. A to z toho důvodu, že k tomu nedošlo pod patronátem západních velmocí, jež kdysi jeho vznik iniciovaly a na mírové konferenci ve Versailles i jednomyslně odsouhlasily.
Tyto ústavněprávní nuance a dějinné kauzality jsem o jarních prázdninách samozřejmě neřešil. Řešil jsem jiné věci, to znamená, že jsem především řešil, jako o každých jarních prázdninách, zážitky. A tak jsem se ocitl v jednom obřím aquaparku, říkejme mu třeba Tatralandia, se spoustou všelijakých bazénů.
Byla to jedna z nabízených možností, jak se dobrat kýžených zážitků, a tak jsem ji, po zaplacení vcelku mírného a k mé peněžence přátelského neboli friendly, jak se teď říká, vstupného využil. Ovšem s určitými vnitřními pochybami, jejichž důvod vám hned vysvětlím, jen co dopíšu tuto větu.
O co jde?
Jde o to, že nejsem vyloženě vodní typ.
Co si máte pod tím představit?
Máte si pod tím představit to, že vodu sice snáším relativně dobře. Ale takové ty bezprostřední vodní radovánky, kdy si třeba nasadíte ploutve a plazíte se na jeden nádech půlhodiny po dně nebo skáčete z dvaceti metrů po hlavě do vody, nejsou tak docela pro mne, to už jsem pochopil před lety.
Mé obavy se po vstupu do akvaparku částečně potvrdily. Čvachtat jsem se čvachtal, to je fakt. Ale bylo zde spousta jiných lidí, převážně potetovaných, kteří si návštěvu akvaparku užívali evidentně mnohem víc. Obličeje těchto lidí jasně ukazovaly, že jejich zážitky jsou mnohem intenzivnější než ty moje, a proto se jim za jejich peníze dostává mnohem větší porce zábavy, ačkoliv sdílíme stejný prostor.
Nikdo se proto nemůže divit, že jsem cca po hodině takovéhoto čvachtání upřel svoji pozornost jiným směrem.
Dívám se, dívám, kolem sebe, nevidím nic jiného, než je vyholená ženská podpaždí. Jakási myšlenka mne probleskne hlavou a začnu se této činnosti věnovat důkladněji.
„Schválně jestli najdu nějakou nedepilovanou!“ stanovím si výzvu a po hlavě se do ní vrhnu.
Avšak přes veškeré úsilí, které tomu věnuji, se mi tuto výzvu nedaří nijak naplnit. Kam se podívám, kam upřu svůj pohled, kam padne můj zrak, tam nic neroste.
Páni, já si najednou připadal jako na poušti, jako na Sahaře, kterou jsem přejížděl předminulé jarní prázdniny na terénní čtyřkolce, a řeknu vám, že jezdcům na terénních čtyřkolkách opravdu není co závidět, je to dřina a zase jen dřina.
Nebo víte, jak jsem si ještě připadal?
Jako kdybych zavítal někam na vesnici, nebo do takové té čtvrtě nově postavených bungalovů, protože tam nevidíte nic jiného než jen holý anglický trávník připomínající stejně tak holý beton, prostě kde nic tu nic, jen naprostá totální a absolutní fádnost, která je povýšena na nejvyšší estetickou hodnotu.
A této totální fádnosti jsem se ocitl tváří v tvář, hledě na všechna ta depilovaná ženská podpaždí.
Přiznám se, že jsem historii depilace podrobně nestudoval, snad přináší i nějaké, i když netuším vůbec jaké, výhody. Ale za sebe musím trvat na to, že kdyby si ženy svá podpaždí nedepilovaly, byla by návštěva akvaparku mnohem větším zážitkem, protože bych se zcela jistě setkal s nesmírnou druhovou rozmanitostí, asi jako v deštném pralese, kdežto takto jsem se plahočil po poušti, marně vyhlížeje nějakou oázou.
Namísto čehosi zcela osobitého a individuálního servírují depilovaná podpaždí naprostou unifikovanou uniformitu, když vypadají jedno jako druhé.
Kolik žen se nechává tetovat všude možně, aby vypadaly zajímavě, a přitom si depilují svoje podpaždí, které by je mohlo odlišovat zrovna tak?
Jistě cítíte ten paradox, musíte ho cítit, není možné, abyste ho necítili!
Vžil jsem se do té představy, že jsem skutečně na poušti, natolik, že jsem nakonec při pohledu na další várku depilovaných podpaždí zasípěl: „Vodu! Prosím vás vodu!“
Nějací vousatí a svalnatí chlápci, kteří stáli vedle mě, taky Češi, jako já, si to vyložili po svém, ovšem zcela v duchu filosofie, na které stojí fungování všech akvaparků, nejen těch slovenských.
Vzali mě a hodili do nejbližšího bazénu, aby mi splnili mé přání.
No, moc mi tím nepomohli, protože voda v tom bazénu byla slaná skoro tak, jako je voda slaná v moři, vůbec se nedala pít, snad mne jen trochu víc nadnášela…
