Článek
Někdy, když je venku pěkně, slunce svítí a děvčata odhalují po dlouhé a úmorné zimě víc, než je třeba, vystavujíce na odiv nejen svá hubená bedra, si rád přečtu nějaký článek na medium.cz, kde ostatně taky sám publikuji své výtvory, jež jsou obvykle výplodem čehosi, co je pravým opakem zdravého selského rozumu.
A tak jsem si včera přečetl článek pana Jana Zieglera o sovětských partyzánech, který byl v podstatě recenzí na u nás nedávno vydanou knihu, jež pojednává o tomto tématu. Článek jsem si přečetl a pak se s chutí pustil do diskuze pod článkem, která byla stejně zajímavá jako článek samotný, a to jsem ve svém hodnocení ještě poměrně střízlivý.
O podnětné příspěvky zde rozhodně nebyla nouze. Ovšem příspěvek, který mne zaujal nejvíce, je poměrně strohý, dalo by se říct až minimalisticky účelný, ale zároveň nevšedně tajnosnubný.
„Lháři, přijde čas a satisfakce!“ vzkazuje ve svém příspěvku jeden z diskutérů, jako by snad byl jedním z prvních, a proto pronásledovaných křesťanů, kteří se nemohli dočkat konce světa, kdy se z prvních měli stát poslední a z posledních první (což je naděje, se kterou mnozí hledí i k letošním volbám, po kterých bude nejspíše všechno úplně jinak, po kterých budou ti, co se povýšili, poníženi, a ti, co byli poníženi, budou povýšeni)
„To musím taky mít! Takový příspěvek! Mít takový příspěvek v diskuzi, to už je něco!“ pomyslel jsem si závistivě a závistivě opakoval pořád dokola.
„Lháři, přijde čas a satisfakce,“ opakuji pořád dokola i teď, protože se toho nemůžu nabažit.
Ale jak jsem, díkybohu, pochopil, není to vlastně nic těžkého, dopracovat se k takovému příspěvku pod svým vlastním článkem.
Stačí napsat pravdu o sovětských partyzánech a mám vyhráno!
Samozřejmě zprvu váhám, zda mám psát o Murzinovi, jak měsíc před koncem války zastřelil vlastního politického komisaře Stěpanova, nebo mám psát o Zoje Kosmoděmjanské.
Nakonec se rozhodnu pro Zoju Kosmoděmjanskou, to mi přijde jistější.
Zoja Kosmoděmjanská, pokud to tedy byla ona, vstoupila do Komsomolu velmi mladinká, bylo jí rovných patnáct let. Věřila v soudruha Stalina, a proto byla nesmírně překvapená, když Německo jednoho letního dne přepadlo Sovětský svaz.
„Vždyť Hitlerovi dodával soudruh Stalin zbraně, aby mohl porazit Západ! Taková zrada od spojence!“ nechtěla Zoja věřit, že Hitler skutečně napadl Sovětský svaz a nenašel se nikdo, kdo by Zoje vysvětlil, že se Němci jen brání, protože soudruh Stalin soustřeďoval na západních hranicích Sovětského svazu mnohamiliónovou armádu, která tam ovšem byla jen na cvičení.
Ale když už válka začala, rozhodla se Zoja, jako správná komunistka, bojovat proti nenáviděným fašistům.
Prodělala proto sabotážní výcvik u NKVD, která ji pak i vysadila na obsazeném území, aby tam prováděla sabotáže. Účelem sabotáží bylo podpalovat chalupy ruských venkovanů, aby tyto nemohly sloužit jako ubytování pro německé vojáky. Kromě toho ještě Zoja podpalovala chlévy s domácím zvířectvem a likvidovala venkovanům jejich zásoby, aby je nemohli pro své závodní stravování využít Němci.
Místnímu ruskému obyvatelstvu se to, toť se ví, dvakrát nelíbilo, že jim někdo v zimě podpaluje jejich vlastní chalupy a likviduje domácí zvířenu. A tak Zoju udalo Němcům, kteří ji, k velké úlevě místního ruského obyvatelstva, brutálně popravili právě proto, aby si získali srdce místního ruského obyvatelstva.
A tak se ze Zoji, která podpalovala ruské chalupy, stala Hrdinka Sovětského svazu…
Všimněte si, prosím, že v tomto článku nepíšu nic o tom, že nás osvobodili Američané, ani nic o tom, že jsme za Němců měli dobře. Píšu jen pravdu o jedné sovětské partyzánce, která podpalovala stavení ruských vesničanů.
Ale i přesto doufám, pevně věřím, že mi do diskuze někdo napíše: „Lháři! Přijde čas a satisfakce!
I když vyhrůžky používají většinou jen voliči vládního slepence, voliči demokratických a mírových stran to nemají zapotřebí, stejně vás o to prosím, napište mi to tam!
Jo, abych nezapomněl, moji předci rovněž bojovali proti Němcům, takže bez mých předků byste tady nebyli ani vy!
