Článek
Na pravou míru uvedl fakta o sovětských partyzánech na Ukrajině v letech 1941 – 1944 ruský historik a profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně Alexander Gogun v knize Stalinova komanda, kterou vydalo nakladatelství Academia. Z pracně budované konstrukce o partyzánech jako neohrožených bojovnících proti nacistickým okupantům toho moc nebylo.
I jejich počty byly v zvláště v prvních letech války daleko menší, než se oficiálně uvádělo. Podle hlášení do Moskvy mělo na Ukrajině na přelomu let 1941/42 působit asi 30 tisíc partyzánů zformovaných NKVD. Ve skutečnosti jich však bylo kolem dvou tisíc. Zvláště v prvním roce války bylo partyzánské hnutí na Ukrajině velmi slabé a mnozí z partyzánů dokonce zběhli na druhou stranu a udávali své druhy Němcům. Zmocněnec ÚV Komunistické strany Ukrajiny Stepan Malykov dokonce hlásil do Moskvy. „Řada komunistů přešla do fašistického tábora a aktivně pomáhala německé okupační moci.“
Kde hledat příčiny tohoto selhání? Tak určitě v počáteční nedůvěře ve Stalina a spol.. Mnozí lidé v Sovětském svazu zpočátku nevěřili v porážku nacistického Německa, zvláště po počátečních debaklech Rudé armády, a na Ukrajině si také pamatovali hladomor ve třicátých letech záměrně vyvolaný z Moskvy, při kterém zahynulo na pět milionů Ukrajinců. To všechno vyvolávalo nevraživost vůči sovětské moci.
Sovětští partyzáni se na Ukrajině stejně jako ukrajinští nacionalisté dopouštěli brutálních násilností vůči civilistům, Spadeno měli na rodiny policistů, kteří sloužili okupační moci. Vraždili jejich rodinné příslušníky včetně žen, dětí a starců. V tom se od nacistů příliš nelišili. Dokonce partyzáni z oddílu Saburova vypálili vesnici Zemljanka v Sumské oblasti a zavraždili desítky místních lidí. Z toho důvodu, že v ní byl předtím zabit jeden partyzán. Čili opět stejný postup jako u německých nacistů, kteří rovněž vypalovali vesnice a vraždili a jejich obyvatele kvůli zabíjení vlastních vojáků partyzány. Ani nepřekvapuje, že Saburov byl v červnu 1942 vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. I partyzáni masakrovali civilisty a někdy i dost brutálním způsobem, například upalováním zaživa, podřezáním, uřezáváním končetin apod.
Na konto těchto rudých bojovníků proti nacistům jdou i masová znásilňování žen a rabování ve vesnicích. Komunističtí partyzáni si se zásobováním potravinami příliš hlavu nelámali. Jednoduše vtrhli do vesnice, zrekvírovali, co mohli, dobytek obilí, drůbež atd., a sedlákům nic nenechali. To, z čeho budou vesničané žít, je netrápilo.
Velký problémem byl u partyzánských oddílů rozšířený alkoholismus spočívající hlavně v častém a vydatném pití vodky, což samozřejmě ohrožovalo jejich bojeschopnost. Co se týče konzumace alkoholu, tak u partyzánů byla situace nejhorší, kdežto u ukrajinských nacionalistů a polské zemské armády dokázali velitelé alkoholové dýchánky udržet pod kontrolou.
Běžné u partyzánských oddílů také bylo, že velitelé fyzicky trestali své podřízené. Fackování i rány pěstmi byly naprosto běžné. Dokonce též legendární velitel Sydir Kovpak prakticky denně mlátil své podřízené, a zvláště v opilosti, což u něho nebylo neobvyklé.
Nedá se samozřejmě říci, že partyzáni s okupanty vůbec nebojovali. To tedy ano, v některých případech docela úspěšně a Němcům dokázali způsobit velké problémy. Jenomže je také třeba si přiznat i odvrácenou tvář partyzánského hnutí, a jsem rád, že skvělá kniha profesora Goguna to objektivně činí. Pravdu nelze zamlčovat, jelikož tím se historie nezmění.
Zdroj:
Stalinova komanda (Ukrajinské partyzánské jednotky v letech 1941 – 1944), Alexander Gogun, nakladatelství Academia, Praha 2019
