Článek
Ze zlaté medaile české reprezentantky Maděrové nemám žádnou radost, nijak toto zlato neoslavuji, nejsem štěstím bez sebe.
Po pravdě řečeno, je mi z toho smutno. Je mi smutno z toho, že něco takového, jako je jízda na snowboardu, jakkoliv snad technicky dokonalá, je najednou důvodem k tomu, aby se z naší reprezentantky stala oslavovaná osoba, o níž teď budeme slyšet ze všech stran.
„Vy se z tohoto olympijského zlata neradujete?“ ptají se mně lidé na besedách.
„Ne, neraduji se z tohoto olympijského zlata,“ odpovídám.
„A proč se z tohoto zlata neradujete? Vybojovala ho přece pro naši zemi!“ diví se lidé.
„Ženy by měly rodit a ne bojovat o nějaké olympijské medaile!“ zachmuří se mi obličej. „Rodit a zase rodit! Tím by našemu národu prospěly mnohem víc než nějakými olympijskými medailemi!
V naší výpravě je 57 žen. Těchto 57 žen už mohlo porodit, dejme tomu, víc jak 100 dětí!
Více jak sto dětí, to je víc jak sto dětí!
Ale kolik těchto 57 žen už porodilo dětí?
5? 10?
57 žen, které už mohly porodit možná ne sto, ale klidně téměř i dvě stě dětí, nerodí, protože jezdí na snowboardu z kopce dolů, nebo hrají hokej!
Místo toho, aby rodily nové pokolení našeho národa, našeho etnika, což je svatá výsada žen, tyto naše české ženy místo toho tvrdě trénují, aby potom na olympiádě porazily jiné ženy, které taky nerodí!
Jak chcete, lidi, aby náš národ přežil?
K čemu nám je olympijské zlato, když kvůli němu nerodí ženy, které rodit mají?“
Lidé mlčí, nic neříkají.
Ale já vím, že mám pravdu. Svatou, protože krutou pravdu, kterou vždy musí někdo mít.
Pokud dovolíme, aby ženy místo rození vozily zlaté olympijské medaile, pokud je budeme oslavovat za to, a ne za to, že rodí, potom jako národ nepřežijeme.
Ale pokud něco takového skutečně dovolujeme, pokud něčemu takovému nečinně přihlížíme, nebo to dokonce podporujeme ze státních peněz, potom bude ovšem jen dobře, že nepřežijeme, ověšení zlatými medailemi ze snowboardového paralelního slalomu…
