Článek
Je Silvestr.
Stojíme na Staroměstském náměstí a tiskneme se k sobě jako ubohá, nikým nechtěná nabarvená ptáčata, je nás dobře na sto tisíc.
Nastala poslední hodina starého roku!
Čas běží a nedá se nijak zastavit, stejně jako se nedá zastavit tepenné krvácení, při kterém z lidského těla tryská v pravidelných intervalech světlá, protože okysličená krev!
Čím blíž je půlnoc, tím mrtvolnější je ticho, do něhož se noříme, ticho, jímž je nasycen bezedný kosmos, který nás svírá a drtí ze všech stran.
Už jen posledních deset sekund zbývá do konce starého roku a naše myšlenky jsou již zcela zmrtvělé, posledních deset sekund, které nejsme už ani schopni odpočítat.
A pak přichází konec.
Konec starého roku!
A v tu chvíli je ticho jako panenská blána v první sekundě nového roku protrženou naším zoufalým výkřikem, jenž dere se ze sta tisíců našich hrdel: „Zase další katastrofy! Zase další války! Zase další zdražování v novém roce! Kdy už to, proboha, všechno skončí!“
No, letos se to ještě neskončilo, snad se to skončí příští rok, všechny ty nové roky, které nikdy nepřinesou nic dobrého!
