Článek
Nesršel jsem před naším osudným zápasem se Švédskem přehnaným optimismem jako někteří mí soukmenovci, kteří nás, naši malou zemi v srdci Evropy, již viděli opět zlatou, stejně jako před rokem, stejně jako před rovnými čtyřiceti lety, kdy jsem se i rovněž narodil.
Příliš dobře jsem si byl vědom všech slabin našeho národního týmu. Nepřivíral jsem před nimi oči a nepředstíral, že nic takového neexistuje jen proto, že se nám loni podařilo vybojovat zlaté medaile a že i letos za nás bojuje legendární Červenka. Ano, loni se nám podařilo zvítězit, ano i loni za nás hrál Roman Červenka, ale slabiny, o kterých mluvím, bily do očí, nešlo je přehlédnout.
Impotentní a bezzubý útok, chatrná a nespolehlivá obrana a naprosto mizerný brankář, který ani nepochopil, jak moc se za mořem odcizil našemu národu, když si dal na masku portrét prezidenta, kterému se u nás všichni smějeme stejně tak, jako jsme smáli téměř sedmdesát let císaři Františku Josefu II.
Těchto všech našich slabin jsem si byl před utkáním se Švédskem vědom, ale nemluvil jsem o nich nahlas, mlčel jsem, nechával jsem si to, co vím, pro sebe.
Proč?
Protože tady byla ještě naděje, naděje, že se stane něco, co nám přece jen umožní vyhrát, jak tomu věřila, jak v to doufala většina národa.
Měl jsem právo brát národu tuto naději?
Ne, neměl jsem na to právo!
Vždyť existence našeho národa je ve všech svých ohledech a ve všech svých směrech založena právě a v drtivě většině případů toliko na naději. Po celou dobu existence našeho národa v něco doufáme, k něčemu upínáme svoji naději, a tak tomu bylo i před tímto osudným zápasem.
Čemu by pomohl můj křik, že nemůžeme vyhrát, protože máme bezzubý útok, nespolehlivou obranu a mizerného brankáře?
Nepomohl by ničemu, a tak jsem raději mlčel. Konec konců i já sám jsem nenahlížel na naši situaci jako na docela beznadějnou, ačkoliv jsem byl dobře vědom toho, jak špatně ve skutečnosti na tom naše reprezentační mužstvo je, jak se věci skutečně mají, mohl se přece ještě stát nějaký zázrak.
Samotný osudný zápas jsem sledoval v kruhu rodiny. To znamená, že byla přítomná moje žena, byly přítomny naše děti, byli přítomni tchán i tchyně, byli přítomni všichni ženiny sourozenci a jejich životní partnerky či partneři a jejich potomci. Zápas se od samotného počátku vyvíjel pro nás nepříznivě. Mlčky jsme sledovali branky, které padaly do naší sítě a výbuchy radosti, které nastávaly, když naši dali gól, byly příliš zřídkavé, aby mohly zvrátit tento nepříznivý vývoj definitivně v náš prospěch.
Přesto naděje pořád žila, žila v našich srdcích, stále jsme nerezignovali, stále jsme věřili a doufali ve famózní obrat, který vlije do našich žil bujaré veselí těch, co zvítězili. Živili jsme tuto naději poctivě, i přesto, že všechno hrálo v náš neprospěch, včetně neúprosně běžícího času a gólu do naší opuštěné svatyně.
Ale když začaly poslední dvě minuty zápasu, oči všech se upřely na mě.
Dobře jsem věděl, co všichni ode mne očekávají, právě ode mne, který jsem si byl dobře už před tímto osudným zápasem vědom našich slabin, o čemž jsem sice nemluvil nahlas, ale všichni to nějak vytušili, že něco vím, že něco tuším, ale nechci o tom mluvit nahlas.
Vstal jsem, bylo přesně v čase 58:17 a pevným, naprosto rozhodným hlasem jsem pronesl tak, aby to všichni slyšeli: „Jsem pyšný na naše hokejisty, jsem pyšný na to, co na tomto mistrovství světa dokázali!“
Po těchto mých slovech všichni vypukli v ohlušující jásot, jako by všechno bylo naopak, jako bychom to byli právě my, kdo dal branku do prázdné soupeřovy svatyně, a tak si už navždy pojistil své vítězství.
Když jásot trochu odezněl, vstala tchyně, to bylo v čase 59:51, ta tchyně, která mě nikdy neměla ráda, která proti mně bez přestání intrikovala, vstala, aby mě mateřsky objala a řekla tak, aby to rovněž všichni slyšeli: „A já jsem pyšná na tebe, můj zeti!“
A sotva to dořekla, vrhli se na sebe všichni švédští hráči, aby svůj postup do semifinále oslavili divokým tancem na ledě, zatímco naši hráči padli nevěřícně na zem a skloněnými hlavami hleděli na led, jako by byla bezedná propast, do které se právě zřítili…
