Článek
Televizní ředitel Souček měl už několik týdnů nepříjemnou předtuchu, která na něho dorážela ze všech stran, seshora i zezdola, zepředu i zezadu, z pravoboku, i levoboku, ventrálně, dorzálně, kraniálně, zkrátka až to pěkné nebylo.
„Brzy mě vyhodí z práce, možná už dnes!“ hučela ředitelovi Součkovi v hlavě tato neblahá předtucha, se kterou musel žít.
A tak seděl ředitel Souček na své ředitelské židli a cítil každý její otřes, jako by byl tím nejcitlivějším seizmografem. Nemohlo být nejmenších pochyb, že se jeho předtucha skutečně vyplní a on se ocitne bez práce a bez peněz, bude si připadat zašlapaný do bahna, ponížený a úplně zbytečný, jako každý člověk bez práce a bez peněz.
A pak to skutečně přišlo.
Krátce před koncem pracovní doby to přišlo, právě ve chvíli, kdy si ředitel Souček s úlevou pomyslel, že dnes už ho nevyhodí, když už je za dvě minuty konec pracovní, doby, že ho vyhodí nejdřív až zítra.
Ale mýlil se, protože právě tehdy do jeho kanceláře jako svěží vítr vtrhl Xaver Veselý, v jehož patách se mohli přetrhnout radní Matocha a radní Lipovská.
„Dohrál jsi svoji špinavou hru!“ uhodil na nebohého Součka Xaver Veselý, jehož břicho vypadalo opravdu zlověstně.
„Ne, ještě ne! Chci udělat ještě jednu Stardance, pak odstoupit sám. Prosím, ještě jednu Stardance!“ zaúpěl ředitel Souček, protože mu na Stardance skutečně záleželo.
„Měl jsi vyhodit Moravce, už když jsi nastoupil! Nepochopil jsi vůbec nic, když jsme tě dosadili, sám ses připravil o práci a o peníze!“ zahřměl Xaver Veselý a objal ředitele Součka svým břichem, jako by to byla chapadla nějaké nesmrtelné a nezničitelné chobotnice.
Ředitel Souček napjal všechny své síly a i s pomocí svých vousů se z toho drtivého sevření jakýmsi zázrakem dostal a vrhl se ke dveřím, aby zachránil aspoň tu košili, co měl na sobě.
Ale bylo to úplně zbytečné, protože tam už na něj čekali Matocha s Lipovskou, kteří mu okamžitě zkušeně zkroutili ruce za záda, přesně tak, jak je to naučila Bobošíková.
„Co s ním?“ zabasovala Lipovská.
„Odvezte ho do nějakého opuštěného kamenolomu v Českém ráji. Nic jiného než stud si nezaslouží! Vezměte si moje auto, klíčky jsou v zapalování “ rozkázal Xaver Veselý svým pochopům, kteří ho okamžitě poslechli.
Když ředitel Souček zmizel, sedl si Xaver Veselý do jeho křesla a to byl ten okamžik, kdy se Česká televize díky Xaverovu břichu konečně stala objektivní a vyváženou, protože takové panděro už musí něco vážit.
Ještě, že si ho Xaver Veselý nechal přišít, protože lepší takové panděro než poplužní dvůr!
