Článek
Nebyl bych ani Hospodina poznal, jak byl vychrtlý, jak se doslova ztrácel před očima, a jen hněv, kterým jím třásl a lomcoval jako zimnice, spravedlivý Boží hněv, dokazoval, že ten, kdo přede mnou stojí, je ten, mimo kterého již nesmí být žádného jiného Boha.
Jeho zjev byl ovšem tak ubohý, že jsem se neubránil soucitnému výkřiku: „Bože, jsi to vůbec ty?“
Můj soucit však Boha rozhněval ještě víc, což je ovšem pochopitelné, jediný Bůh má vzbuzovat strach a ne soucit.
„Ano, jsem, kdo jsem!“ zahromoval Bůh a vybuchl dlouho potlačovaným hněvem, „takto jsem dopadl, já, jediný Bůh!
Národ, který jsem si vyvolil, mi už nepřináší žádnou zápalnou, ani žádnou oběť za hřích!
Už dlouho nebylo u mého oltáře, a tedy před mojí tváří, poraženo žádné dobytče, aby vonný kouř z jeho zápalné oběti naplnil mé nozdry a jeho maso naplnilo mé útroby!
Velmi, velmi se hněvám na svůj vyvolený lid, který mne potupil a znesvětil nedodržením naší smlouvy, který mne nechal doslova vyhladovět!
Ale už vím, co udělám, já, všemohoucí Bůh, stvořitel světa i kosmu se všemi jeho zákony, ve svém spravedlivém hněvu, protože jsem to já, kdo je v právu!
Vezmu svému lidu jeho zemi zaslíbenou, zničím jeho stát a tak dále, a tak dále, udělám s ním, co jsem udělal se všemi pronárody, co jsem udělal se všemi prvorozenými v Egyptě, už mám toho dost, chci jíst, chci být zase uctívaný Bůh!“
Rozhněvaný Bůh dohřměl a já jsem jen pokrčil rameny, Bůh je Bůh, a co činí, měl by činit dobře, těžko mluvit Bohu do jeho záměrů.
Nemají to vyvolené národy, holt, lehké.
Bůh chce zase vzít vyvolenému národu zemi zaslíbenou, Rusko a Rusy chce zase zničit kolektivní západ, není to evidentně med, být vyvolený…
