Článek
Jsem čestný muž a především gentleman každým coulem. Zeptejte se na mě, koho chcete, každý vám to potvrdí, že jsem se nikdy nedopustil žádné křivárny či negalantnosti vůči ženě nebo skupině ženě.
Jako takový nemůžu, a taky nechci, mlčky přihlížet množícím se nenávistným útokům vůči kultovní komedii S tebou mě baví svět, která je bez diskuze nejen nejlepší českou filmovou komedií dvacátého století, ale i nejlepší českou filmovou komedií druhého tisíciletí po Kristu a která se nesmazatelně zapsala do srdcí mnoha desítek generací nadšených diváků.
Každý, komu komedie S tebou mě baví svět, není po chuti, je u mě docela obyčejný lepšočlověk, který si, pro svůj negativní postoj k nám, obyčejným a především normálním lidem, nezaslouží nic jiného než jen pohrdání, protože takto se ten, kdo je hoden úcty, opravdu nechová!
Já sám nedám na komedii S tebou mne baví svět dopustit, protože jsou s ní spojeny jedny z nejkrásnějších chvil v mém lidském životě, chvíle, které se mi vybaví pokaždé, když se, už po tisící, na S tebou mě baví svět dívám. Proto se nelze nijak divit dojetí, které se mě zmocní při závěrečných titulcích a ovšem i při poslechu písně Sladké mámení, tu by měli v rozhlase, dle mého mínění, hrát mnohem častěji, to znamená aspoň třikrát denně.
V roce 1984, to mi bylo rovných třicet dva let, jsem se stal vedoucím propagačního oddělení v našem národním podniku, který vyráběl umělohmotné, dnes by se řeklo plastové, praktické nádobí, tedy nejrůznější mísy, misky, talíře plytké i hluboké, jakož i hrnky a podobné věci.
Tehdy nebylo myslitelné, abych jako vedoucí pracovník (členem KSČ jsem byl ovšem jen formálně, komunistou jsem ve skutečnosti nebyl) neměl nějakou milenku. Taková byla tehdy holt doba, že se něco takového od vedoucích pracovníků jaksi vyžadovalo. A tak jsem si i já pořídil milenku, samozřejmě z podniku, pracovala na úseku odbytu našich umělohmotných výrobků.
Na podzim roku 1984 jsem jel na služební cestu do Prahy, kvůli jakési schůzi na generálním ředitelství koncernu, pod který spadal náš n.p.. A to byla samozřejmě vítaná příležitost, abych vzal do Prahy i svoji milenku, která se pro tu příležitost hodila marod dokonce dvakrát, jednou, aby si mohla zajít ke kadeřnici a po druhé aby mohla jet se mnou na pěkný výlet do Prahy.
Zatímco já jsem schůzoval na ředitelství, moje milenka běhala po všech těch Kotvách a Májích, ve kterých sháněla všechno, co se tehdy dalo v Praze sehnat. No, a pak jsme šli do kina, přesněji do kina Pod hradbami a schválně hádejte, na co jsme tam šli!
Šli jsme tam na S tebou mě baví svět!
No, pobavili jsme se tam náramně, takové filmy se dnes už netočí, dnes už se točí filmy jen o vraždách, nebo o Zátopkovi. A nebyli jsme vůbec sami, kdo se bavil, s námi se bavilo i celé, dnes už neexistují kino.
Byl už vlahý podzimní podvečer, když jsme vyšli z kina a zamířili si to rovnou na Karlův most.
Procházeli jsme právě okolo sochy sv. Tomáše Akvinského, když se moje milenka zastavila a přímo se zeptala, evidentně pod vlivem právě zhlédnuté komedie: „Nechceš mi udělat dítě, Kájo?“
„Já? Proč právě já?“ podivil jsem se té nabídce.
„Protože Pepa je impotent,“ odpověděla manželka, přičemž Pepa byl její manžel, který u nás v podniku dělal mistra ve výrobě.
„No, když nebudu muset platit výživné,“ pokrčil jsem rameny.
„Neboj, Pepa je nejen impotent, Pepa je i hodný impotent. Vůbec ho nenapadne, že to dítě není jeho,“ ujistila mě milenka.
„Tak jo,“ souhlasil jsem.
„Seš hodnej, miluju tě, Kájo“ řekla milenka a políbila mě.
No, a v tu chvíli došlo ke katastrofě, protože jsem si prdl a to tak hlasitě, že se na mě podíval i kamelot, takový invalidní důchodce, který nesl štos Večerní Prahy a šel zrovna kolem.
Na generální ředitelství nás totiž v jejich závodní jídelně nakrmili hrachovou kaší s opečenou klobásou. Opečenou klobásu já rád, tak jsem si asi dvakrát přidal. No, a výsledek se dostavil. Už v kině jsem měl co dělat, abych tam nedal svým větrům volný průchod ven.
No, a ve chvíli, kdy mě milenka u sochy sv. Tomáše Akvinského políbila, jsem se přestal na okamžik kontrolovat a prdl si tak, že to muselo být slyšet z Karlova mostu až v Jindřišské 16, tři jedničky padesát.
„Promiň, to se fakt nemělo stát,“ hlesl jsem, zahanbeně hledě na kamennou dlažbu Karlova mostu, bylo mi tak trapně, že bych nejraději utekl někam na Západ.
„Nic si z toho nedělej, hadi přece prdí taky,“ řekla milenka a vyprskla smíchy.
„Jo, hadi prdí taky!“ vyprskl jsem i já smíchy.
No, smáli jsme na tom Karlově mostě jako dva blázni, div že ten náš smích nesrazil sv. Tomáši Akvinskému z hlavy tu jeho svatozář…
Své milence jsem pak udělal ne jedno, ale dvě děti. Dnes už jsou to, pochopitelně, dospělí lidé. Obě mají vysokou školu a už mne obdařily i vnoučaty a proto nedovolím, aby si někdo, kdo nikdy nic nenatočil, bral do své huby S tebou mě baví svět, nedovolím, aby z této skvělé komedie učinil cíl svých nenávistných útoků!
Ona je to dnes taková zvrácená móda, že ti, kteří nic neumí a kteří nic nedokázali, bez přestání nenávistně útočí na ty, kteří celí život poctivě pracují, aby tak zakryli ten fakt, že jsou zcela neschopní hlupáci, přesně takoví, o jakých vždy mluví Miloš Zeman ve svém vánočním projevu v televizi…
