Článek
Prof. Drulák by nápadně šťastný. V jeho tváři zračil se pokoj a mír, který nám byl tak dlouhou odpírán bandou válečných štváčů, jež se dostala k moci odporným podvodem. Stopy nedávného brutálního pronásledování nenáviděným liberálním režimem z profesorovy tváře sice ještě zcela nezmizely, ale aspoň už nebyly jejich hlavní dominantou.
Sedící na židli, kývající se rytmicky ze strany na stranu a držící v ruce mohutnou sekerou, zvanou širočina, pan profesor mlčel, odpočívaje takto po namáhavé po práci, kterou nastolení nového, spravedlivého režimu bezesporu muselo být, třebaže ten starý režim byl už hodně prohnilý. Ale dalo to fušku, než se nám podařilo uklidit všechen ten bordel, který po liberálech zůstal.
Aby mohl pan profesor odpočívat, aby se mohl kývat ze strany na strany, mluvil jsem já. Ostatně pan profesor byl vždy vděčný posluchač, když mluvil někdo jiný než on, dokázal si to užít a náležitě vychutnat. Naštěstí dobře o sobě vím, že nejsem žádný hlupák a tak jsem se nebál, že by snad moje řeči, nanejvýš hloupé, kdybych byl hlupákem, mohly pana profesora nějak obtěžovat.
„Tak vidíte, pane profesore, tak jsme se přece jen dočkali toho, po čem jsme toužili, svobody a míru,“ vykládal jsem se, zakusuje ke svým slovům domácí tlačenku, „starý režim padl a máme režim nový, a to především vaší zásluhou, pane profesore, vy jste teď, spolu s ekonomkou Švihlíkovou, skutečná elita našeho národa, jste bezesporu náš vůdce.
Nadnárodní extremismus liberálního a progresivistického středu byl, díky Bohu a vám, navždy zlikvidován. A stejně tak byl zlikvidován i extremismus válečných štváčů, klimatických a lidskoprávních aktivistů, i nadnárodního kapitálu. V takovém novém, obrozeném světě jsem chtěl vždy žít a nyní se mé touhy konečně vyplnily.
Vždy jsem toužil po tom, aby svoboda jednotlivce, ta zrůdná alfa a omega fašistického liberalismu, byla nahrazena svobodou národa v čele se silným vůdcem.
Vždy jsem snil, ve dne i v noci, o tom, že jednotlivec bude zničen a odsunut na okraj politických úvah.
Vždy jsem se modlil, aby byl liberalismus poražen a jednotlivec svržen ze svého piedestalu.
Stát, národ, církev, euroasijská unie, to je to, co tvoří naši skutečnou svobodu, přesně tak, jak jste to hlásal, pane profesore, jak jste za to bojoval v časech liberální totality, která nás chtěla nahnat na válečná jatka.
Díky vám, pane profesore, tisíceré díky vám!
Je to právě vámi vytvořený politický systém, který nám dává skutečný slovanský tvar.
Co více, tento váš politický systém, kterým jste nahradil prohnilou liberální diktaturu, má intelektuální a pojmotvornou moc, stejně tak jako má neomezený potenciál proměňovat. Máte pravdu, když říkáte, že odpověď na antropologickou otázku spočívá v uspořádání moci ve společnosti!
A uspořádání moci ve společnosti je nyní jasnější než kdykoliv předtím!
Už nejsme otroci Ameriky, ale jsme nedílnou součástí Euroasie, jejíž mocenské centrum leží v Moskvě, jsme konečně svobodní!
A vy jste nás tam dovedl, pane profesore!
Dovedl jste nás tam, jako Mojžíš dovedl izraelský lid do země zaslíbené!
I nám ta cesta ke svobodě, o níž jsme přišli v roce 1989, trvala téměř čtyřicet let!
Ale už jsme svobodní, už nás nevykořisťují krvelačné globální liberální elity!
Co mi teď chybí, pane profesore!
Nic mi nechybí!
Mohu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče.
Skutečně mi teď nic nechybí, pane profesore!
Mám tisíc čtverečních metrů, k tomu obdělávám malý štráfek hospodářství a krmím v chlívku trochu dobytka. Chlívek mi dává víc než všechny školy i zaměstnání, dobře se mi žije v novém režimu!“
A jak jsem tak mluvil a zajídal svoje slova domácí tlačenkou, docela mi z toho vyprahlo v hrdle. Dostal jsem pořádnou žízeň a na žízeň je nejlepší čistá pramenitá voda. Naštěstí měl profesor Drulák hned vedle svého obydlí rovněž nádhernou kamennou studnu, hlubokou dobře padesát metrů, ze které nabírali vodu před více jak deseti tisíci lety už první Slované na našem území.
Vzal jsem si proto čutoru a vyrazil ke studni.
Ale když k ní přijdu, co nevidím?
Přes hrazení studny vyčuhuje zevnitř jakási zkrvavená ruka.
Nahlédnu tedy do studny a ejhle, ruka patří jakémusi sekerou ukázněnému liberálovi, Bidenovu pohrobkovi, kterého se už panu profesorovi nepodařilo napěchovat do studny celého.
„Ech, co, napiju se až doma! Co nás nezabije, to nás posílí, hlavně, že jsme zase svobodní a samostatní,“ mávnu nad tím rukou.
A protože si to ve studni už trochu sedlo, přehodím tu ruku do studny za jejím majitelem, každý nový spravedlivý režim přece musí začínat s čistým štítem…
