Článek
Umíraje na kříži, zvolal Kristus tak, že Ho dobře slyšeli i římští vojáci, kteří stáli pod křížem a těšili, že už brzy půjdou domů do kasáren: „Dokonáno jest!“
A bylo tomu skutečně tak. Jedna etapa Božího plánu lidské spásy právě skončila a začínala druhá, neméně důležitá.
Vydechnuv naposled na kříži, ucítil proto Kristus příval nebývalé, vskutku nadlidské síly a energie. Opět již nebyl člověkem, do něhož se, jsa Bohem, vtělil před nějakými třiatřiceti lety, a podle toho taky mohl jednat a činit další nezbytně nutné kroky, jak mu přikazoval plán vypracovaný jeho Otcem.
Zatímco římští vojáci sundávali z kříže to mrtvé tělo, které následně Josef Arimatejský pohřbil do hrobu, do něhož dnes zvědavě nahlížejí davy křesťanských poutníků, již se vypravili do Svaté izraelské země, kvapil Kristus už do pekla, aby triumfálně rozrazil jeho brány a vysvobodil tam úpějící lidské duše.
„Plán mého Otce je ďábelsky dokonalý! Ostatně já sám jsem svůj Otec, který ve mně spěchá do pekla, aby osvobodil všechny trpící a plačící hříšníky!
Zvítězil jsem nad smrtí tak, že jsem zemřel!
Kdo chce žít věčně, musí zemřít, tak jako jsem zemřel já!
Zemřít znamená mě následovat!
Kdo není mrtvý, nemůže vstát z mrtvých, aby žil věčně!“ říkal si Kristus pro sebe cestou do pekla.
Ta ovšem netrvala nijak dlouho. Kristus byl v pekle cobydup, hodně mu v tom pomohla jeho všudypřítomnost, kterou zdědil po svém Otci, a která nyní vynikla o to víc, když jeho existence nebyla již ohraničena lidským tělem, jež se všude muselo přemisťovať toliko pěšky.
Kristus rázně rozrazil brány pekla, z něhož se okamžitě vyvalily ven osvobozené duše hříšníků, kteří mu děkovali za své vykoupení. V pekle zůstala jen jediná lidská duše, duše Jidáše, toho, který zradil Krista.
„Vyjdi i ty ven z tohoto ohavného pekla, do něhož uvrhl můj Otec lidské hříšné duše!“ vyzval Kristus Jidáše.
„Ne, zůstanu tady! Nezasloužím si spásu, zradil jsem tě za pár stříbrných,“ odpověděl Jidáš.
Po těchto slovech přistoupil Kristus k Jidášovi a položil mu ruce na ramena.
„Mýlíš se, milý Jidáši,“ řekl Kristus a pokračoval, „nebýt tebe, běhal bych ještě teď po světě v lidském těle a konal zázraky. Zázraky nejsou špatná věc, ale v konečném důsledku nikam nevedou. Musel jsem zemřít, abych zvítězil nad smrtí. Takový je plán mého Otce.
To On, můj Otec, ne Ďábel, ti vnukl myšlenku, abys mě zradil.
Ale jakápak zrada?
Všichni přece věděli, kdo jsem. Když je někdo Boží syn jako já, netřeba ho označovat polibkem.
Vidíš, když mluvím o polibku, ještě ti ho dlužím.
Díky za něj, Jidáši, vracím ti ho i s úroky!“
Kristus dlouze políbil Jidáše, vraceje mu tak jeho polibek, a pak ho vyvedl z pekla, které tak už zůstalo navěky prázdné…
Arcibiskup Graubner, věrný Kristův sluha a dá se říct, že i druh v apoštolské posloupnosti, samozřejmě dobře znal tuto věčně živou historii, vždyť následoval Krista nejvěrněji, jak to šlo, jinak by se ani nestal arcibiskupem a kdo následuje Krista, musí jej následovat i do pekla…
A tak se arcibiskup Graubner, stejně jako Kristus po svém ukřižování, vypravil za profesorem Halíkem do jeho skrovného kněžského příbytku.
„Tady jsi, člověče!“ zvolal arcibiskup Graubner, stanuv tváří v tvář slovutnému teologovi, a položil mu ruce na ramena zrovna tak, jako Kristus Jidášovi v pekle, „omlouvám se ti skrze kněze Váchu, že jsem ho kázeňsky potrestal za to, že sloužil mši svatou v nevhodném prostoru.
Jen Bůh může trestat, ne já!
Kdo trestá, sám bude potrestán!
Týden jsi kvůli tomu nespal, nebudu tedy spát ani já, abych odčinil své provinění vůči tobě, svému bratru v Kristu.
Oko za oko, zub za zub, polibek za polibek, jak stojí v Písmu svatém!“
A jako Kristus políbil v pekle Jidáše, políbil nyní arcibiskup Graubner slovutného teologa, dlouze a horoucně.
A vskutku to bylo, jako by suchými a drsnými arcibiskupskými rty políbil prof. Halíka sám Kristus…
zdroj: TV Noe „K jádru věci s Tomášem Halíkem“
