Článek
Jako každý rok, museli i letos všichni zaměstnanci IVK, kromě Jakla, který jako důchodce pracoval na dohodu, a proto šel dobrovolně, předstoupit před prof. Václava Klause, aby si vyslechli tradiční proslov starého, jako mu dobrácky říkali. A tento proslov byl jako každý rok velmi moudrý.
„Ti z nás, kteří nepřehlížejí zkušenost z historie, přirovnávají dnešek k roku 1938“ začal prof. Klaus svůj moudrý proslov a, počkav až se Jakl podrbe za uchem, pokračoval, „kdy – zdánlivě náhodnou či okrajovou dohodou kdesi v Mnichově byl zachráněn domněle světový mír obětováním Československa, respektive českého národa, který byl odhodlaný bránit se Hitlerovi v krvavé válce. K té ovšem zásluhou mírových jednání a následné mírové dohody nedošlo, protože české pohraničí, v němž docházelo ke genocidě německého obyvatelstva, bylo Německu a Hitlerovi postoupeno bez boje. Ze světové literatury známe tehdejší vypjatou, válku tušící atmosféru tehdejší doby, za všechny jmenujme Karla Čapka, uštvaného českými vlastenci.
Z fotografií známe odhodlané tváře českých vojáků rukujících s iluzí, že budou bránit svoji vlast, dnes bychom tyto vojáky nazvali válečnými štváči a libtardy. Zdálo se, že válka je na spadnutí a světovou katastrofu očekával téměř každý, kromě naivních lidí, kteří si mysleli, že se obětováním Československa zachránil světový mír.
I dnes slýcháme řeči o tom, že je třeba jednat a slovo mír je v ústech některých lidí tak časté, až se toho děsím. Se zemí, která trpí paranoií domnělé dějinné křivdy, jíž je vinen Západ, se zemí, v jejímž čele stojí psychopatický vůdce, jež uvažuje mimo jakékoliv racionální dimenze, se zemí, jejíž nosnou duchovní ideou je naprostý zmar, rozvrat a totální dehumanizace, nelze jednat o míru tak, že ji budeme ustupovat, jako se ustupovalo v roce 1938.
Velmi bolestně se mne dotýká úpadek státnosti, která je, vždy byla a vždy bude založena na schopnosti bránit se, což ti, kteří dnes volají po míru, jímž myslí ustupování Rusku a vyhovění jeho paranoidním nejen územním požadavkům, v nichž je zahrnut i nárok na Českou republika.
Ano, budování obranyschopnosti je i přípravou na válku, kterou je nám nyní vyhrožováno stejně jako v roce 1938. Ale není to Západ, není to NATO, které by shromažďovalo na hranicích s Ruskem statisíce vojáků, nejsou to země EU, které by na zbrojení vydávali enormní prostředky, jako na ně vydává Rusko.
Ano, když slyším slov mír, sahám po revolveru, protože naše státnost nemůže být založena na kapitulaci, jako v roce 1938, nebo 1948. Myslet si, že Rusko nám přinese větší blahobyt a větší svobodu, než jakou máme nyní, je myšlenka hodná naprostých hlupáků.
Ruský vůdce sotva dopřeje jím porobeným národům více svobody a více blahobytu, než dopřává vlastnímu lidu. Chceme-li vlastní stát, pak musíme chtít stát, který je schopen se bránit, stát, který je připravený na válku, v níž bude muset uhájit svou existenci.
Kdo dnes volá po míru, po jednání s agresorem, který je v tuto chvíli jediný a nezpochybnitelný, ten volá po ztrátě naší státnosti. Vím to, protože já sám jsem velel pražskému povstání, v němž jsem drtivě porazil okupanty, já sám to vím, protože jsem agent KGB a dobře znám ruskou mentalitu, která je mentalitou patologických lhářů a psychopatů, kterým podáš prst a oni ti na oplátku zdevastují a vyrabují tvůj dům, jak to s mrazivou přesností popsal Karel Trčálek ve své knize Putin.“
Prof. Václav Klaus dokončil svůj projev a všichni přítomni začali bouřlivě tleskat, až na Jakla, který byl už v důchodu a dělal na dohodu, takže už tleskat nemusel, takže tleskal dobrovolně.
zdroj: web Institutu Václava Klause
